Jan Menděl

I duchovní člověk, který se snaží žít dobrý a čestný život, se mnohokrát v životě dostane do situace, ve které je zkoušen nejen z té strany, kde musí prokázat pokoru, trpělivost, pozorumění a shovívavost, ale i z té druhé strany, kdy je třeba projevit odvahu, neoblomnost, neústupnost a odpor. A právě v těchto chvílích se často stává, že když člověk z jakéhokoliv důvodu musí vycenit zuby a ukázat trochu odvahy a bojovnosti, objeví se někde zpoza rohu chytrý esoteoretik a už se vztyčeným prstem a vyčítavým pohledem káže o egu, jeho zrádnosti a nástrahám...

Esoteoretiků je v posledních letech jako hub po dešti. Nejvíc se jich hemží na internetu, kde zpoza svého kompijutru jsou převelikými odborníky na hluboká a ještě hlubší duchovní témata, hlavně pak na ega, a to především na ega druhých! Ve chvíli, kdy někdo rázně promluví nebo si dokonce dovolí říct něco negativního, aby udělil neutralizující ránu jejich občasné bludotvorbě, okamžitě začnou prskat a jejich největším a často jediným protiargumentem je již zmiňované ego, které v tomto případě používají jako diagnózu neduchovnosti člověka, který si dovolil jim negativně nebo snad dokonce negativně s humorem odporovat, a tak projevit vlastnost ega! Musím se přiznat, že dřív mě tyto situace vyváděly trochu z míry, dnes je využívám k zasmání a k tréninku sociální inteligence.

Jak je to tedy s tím egem? Ego je naše individualita, která se utváří již tisíce, desetitisíce, statisíce (?) let. Je to naše osobnost, která se skrze nesčetná vtělení, vzlety, pády, radosti a utrpení vykrystalizovala do podoby, v jaké je teď. Není pochyb o tom, že naše osobnost má své velké slabiny a chyby, stejně jako má své přednosti a cnosti. Mělo by být samozřejmě cílem každého člověka, aby během svého života nabyl co nejvíc pozitivních rysů a zbavil se co nejvíce těch negativních, aby jeho osobnost vykazovala stále více božských vlastností, zatímco vlastnosti ega budou uvadat a blednout. Souhlasím s tím, že ego je takový malý hajzlík, který dokáže natropit spoustu škod, ale s čím silně nesouhlasím je to, že bychom se ho měli hystericky bát jak ve středověku ďábla nebo se ho snažit zbavit tím, že ho zavřeme do sklepa jak zlobivé dítě a budeme předstírat, že tu není! Existuje jen jedna zdravá cesta, jak pokořit své ego, a to je přijmout ho!

Naše společnost je plná lidí, kteří se neustále a vehementně snaží zakrývat svoje špatné vlastnosti nebo slabiny, přičemž výsledkem jejich snahy je pravý opak toho, co chtěli. Jejich potlačené vlastnosti a stíny z nich začnou prosakovat v energii, kterou vyzařují a která se pak dřív nebo později projeví ve výrazu obličeje, chůzi, řeči, gestikulaci atd. Navíc energie jejich temnějších vlastností, které se snažili potlačit, se otočí proti nim a pomalu ale jistě nabírá na síle a intenzitě a mohutně působí v jejich neprospěch. Výsledek je ten, že člověk, který se snažil určitou věc potlačit a vymýtit, ji tím dal tolik energie, že ve finále ovládá ona jeho a její rozměry a moc jsou ještě mnohem větší a zákeřnější než na začátku.

Esoteoretici jdou na to často ještě fikaněji! Po přečtení pár knih nabudou dojmu, že všechny jejich špatné vlastnosti plynou z ega, které je fuj fuj, a tak při nějaké té meditaci vezmou ego za pačesy a šup s ním třeba do fialového plamene Saint Germaina, který z něj udělá hromádku popela! Pak už jen musí doufat, že ego nemělo kvality Fénixe a z toho popela zase nepovstane. Zatímco tedy materialisté se snaží své temné stránky zakrýt a zamaskovat, „duchovní“ lidé se s nimi vypořádají samozřejmě duchovním způsobem a to rychle, jednorázově a bez řečí! No a když pak nějakým takovýmhle vysoce efektivním způsobem na nějaký čas potlačili nežádoucí projevy svého ega, začnou si velmi bystře všímat eg ostatních. U těch materialistů je ještě tak nějak tolerují, ale běda běda, objeví-li se nepokrytý projev ega u jejich duchovních bratrů a sester! Pak začne ta pravá anti-ego-hysterie!

Pokud chcete opravdu a efektivně zvládnout svoje ego, začněte pátrat sami v sobě. Začněte si uvědomovat, jaké jsou vaše slabiny a špatné vlastnosti. Nemůžete vyzrát na něco, co vůbec neznáte, čili nejdřív je důležité je všechny poznat. Potom je potřeba je přijmout. Vaše špatné vlastnosti jsou součástí vaší cesty, vaší minulosti, vašeho ega, vaší individuality. Nesou v sobě velkou dávku energie a také ohromný potenciál, neboť i na první pohled špatná vlastnost se dá použít pozitivním a konstruktivní způsobem a tím je vlastně možné ji postupně přetvořit ve vlastnost kladnou! Vezměme si jako příklad třeba drzost/prostořekost/hádavost. Tento rys několika podobných vlastností je poměrně nežádoucí věc. Nikdo nemá rád hádavé nebo odrzlé lidi. Pokud si ale majitel těchto vlastností uvědomí tyto tendence, přestane se jim bránit a přijme je, ztratí nad ním jeho vlastnosti postupně převahu a automaticky přejdou na stranu jeho spojenců, tedy do arzenálu jeho zbraní. Když se pak takový člověk ocitne například v situaci, kdy silnější koná slabšímu bezpráví a nikdo kolem se slabšího nezastane, může „náš“ ex-drzoun využít rys vlastního ega k tomu, aby něčím, co bylo původně negativní, učinil něco pozitivního. Nadechne se a vší silou zpucuje silnějšího uzurpátora, čím ho donutí dát zpátečku a pomůže slabšímu v nouzi. Z jeho hádavosti a odrzlosti je najednou chvályhodná schopnost povstat a ozvat se, ať už za sebe nebo za druhé. A takových příkladů by šly uvést desítky! Každá negativní vlastnost v sobě skrývá potenciální kladnou vlastnost a naopak. Záleží jen, kdy a jak ji použijeme. Proto je nezbytné přijmout svoje ego, přijmout svoje stíny, obejmout je a učinit z nich svoje spojence!

Jakobych už ale slyšel ty řady esoteoretiků, kteří se začnou rozčilovat nad slovy jako „dobré“ a „špatné“ vlastnosti a budou se dušovat, že dualita neexistuje, že zlo a dobro jsou jen výplody naší blboučké omezené mysli atd atd, pořád dokola, stále o ničem. Ano, v duchovním světě příčin dualita neexistuje, stejně jako třeba lidský duch nebo Bůh není ani muž, ani žena. Ale v projeveném hmotném světě je dualita základem všeho! Máme teplo a zimu, světlo a tmu, dobro a zlo. To věčné teoretizování o neexistenci dobra a zla je vyhozený čas! Jsem si jistý, že každý zná nějakého opravdu dobrého člověka a nějakého zlého! Nebo ne? Že ten zlý člověk je jen úhel pohledu našeho ega? Možná. Ale ve chvíli, kdy uvidíte souseda, jak brutálně kope do svého psa, jak přesně využijete svoji esoteorii o nedualitě v praxi? Pohroužíte se při tomto pohledu do stavu nadčasovosti a absolutna a řeknete si, že zlo, které právě vidíte, je blud vašeho ega, nebo se zdravě naštvete a razantně zasáhnete, abyste pomohli trpícímu zvířeti? Co teď, esoteoretici? Ano, meditace, ve které se člověk dostane do stavu, kdy přestane vnímat čas a prostor, je nádherná a má mnoho pozitivních účinků na tělo i ducha. Stejně tak meditace, ve které člověk odloží své ego a splyne na chvíli s absolutnem, s přírodou, a zažívá ten nekonečný klid a mír tady a teď. Jenže to je jen jeden prvek duchovního rozměru. Příliš mnoho lidí si chybně vyložilo, že duchovno je o tom, udržet se co nejdéle v tomto povzneseném stavu a využít každou volnou chvíli k tomu, aby se do něj opět dostali. Je to sice krásné v něm být, ale my jsme přišli na Zem, abychom žili a taky něco konali. Chápu, že pokud je nějaký moudrý esoteoretik na pracáku, celé dny tráví ve svém obýváku a za zvuků tibetských mís dlouhé hodiny mantruje a ómuje, zažívá stavy, ve kterém je v míru s celý světem a překypuje bezpodmínečnou láskou k celému vesmíru. Problém je ale v tom, že ve chvíli, kdy takový člověk vyjde na ulici nebo musí pracovat ve světském prostředí, zažije tvrdý pád na držku, promiňte mi ten výraz, a všechny jeho krásné esoteorie o tady a teď a nedualitě jsou mu v běžném životě totálně k ničemu! Nenechme se zmást, přátelé! Opravdové zdravé duchovno není o ničem jiném než o běžném životě, který prožíváme s duchovním vědomím a v němž uplaťnujeme vysoké duchovní pravdy na malých každodenních věcech. A pokud to nezvládneme, nejsme esoterici, ale esoteoretici!

K běžnému každodennímu životu patří také fiaska, lži, sváry, hádky. Člověk je denně konfrontován s lidmi, kteří se ho snaží nalákat, obelhat, zmanipulovat, okrást. Také je často sváděn snadným úspěchem, penězi, tělesnými vášněmi atd. V takovém prostředí, kterému se říká život, potřebuje všechny své vlastnosti, jak ty krásné a laskavé, tak ty temné a ostré. Mnoho hodných a citlivých lidí trpí v dnešním světě, protože ze strachu ze svého ega a špatných vlastností si nechají všechno líbit, potlačí svůj hněv nebo jiné „negativní“ rysy a tím si naprosto rozhodí vnitřní systém a nemálokdy končí na antidepresivech. Nebo jsou lidé, kteří mají strach přijmout a projevit svojí vnitřní šelmu (ego), aby je někdo nenařkl z neduchovnosti, a tak potlačí svoje přirozené vlastnosti a instinkty, a svojí, tímto pokřivenou, osobnost bez šmaku a barvy vydávají za duchovní stav bez ega a pomalu a jistě se začnou vyhýbat běžnému životu, protože jejich pseudo-duchovní alibismus má přece jenom své limity a ve větší společnosti lidí by mohl snadno prasknout. Takoví lidé se pak izolují od „normální“ společnosti a sdružují se především s dalšími esoteoretiky stejného ražení, kteří toho o duchovnu vědí mnoho, jen ne jak ho žít.

Přestaňte se bát sami sebe. Přijměte své ego s otevřenou náručí, avšak s předsevzetím, že uděláte vše proto, aby jste byli tím nejlepším člověkem, jakým dokážete. Člověk často musí být „zlý“, aby mohl být dobrým člověkem. Velký dobrák, který je tak dobrácký, že nedokáže zvýšit hlas a dupnout si, je k ničemu! Takový člověk je lehce zmanipulovatelný, je příliš měkký, aby odolal náporu.

Zdravý duchovní člověk musí umět být pevný a neoblomný, je-li to třeba. Musí vždy žít podle svého nejhlubšího přesvědčení, což nevyhnutelně znamená, že se občas musí znelíbit ostatním, zranit něčí city nebo zbořit něčí očekávání. Být duchovní neznamená ohnout se každému tak, aby vás nemohl označit za špatného! Být duchovní znamená mít vždy čisté svědomí sám před sebou a před svým Bohem. Zdravý duchovní člověk je aktivní, a kdykoliv může a má příležitost, koná dobro pro druhé. Ví, že když starému sousedovi o holi poseká zahradu, udělal pro svůj duchovní vývoj víc, než když bude 3 hodiny tlachat o tom, jestli existuje nebo neexistuje dualita.

Se svým egem nemůžete vést válku. Musíte ho získat na svojí stranu a udělat z něj spojence. Určitě se vám nepodaří hned všechny špatné vlastnosti překonvertovat na dobré, ale už to, že je přiznáte a přijmete, mnohé změní. Zamyslete se – kdo je vám přirozeně sympatičtější? Člověk, který upřímně a nepokrytě přiznává a projevuje svoje ego nebo rádoby svatoušek, který se tváří, že je dokonalý? Žádná špatná vlastnost není tak špatná, pokud ji přijímáme, přiznáváme a dokážeme si z ní dělat srandu. Samozřejmě nepropaguji, aby si všichni řekli, že jejich špatné vlastnosti jsou super a začali jim dávat volný průchod. Ego je potřeba mít neustále pod dohledem a pod kontrolou, je nutné, abyste vy kočírovali vaše ego a ne vaše ego vás. Pokud se vám to ale podaří, neznamená to, že ho nemůžete projevit a musíte se tvářit, že ho nemáte, protože vy ho stále máte, jen už vás neovládá a v tom je ten fígl!

Je třeba se neustále zlepšovat, hledat, snažit se, vzdělávat se, prostě jít kupředu. Někteří esoteoretici rádi používají taková ta zenová hesla typu „jsi dokonalý, jaký jsi, nic nemusíš, jen utišit svojí mysl...“ Na určité úrovni je to samozřejmě pravda. Člověk je stvořen podle obrazu Božího, a proto nemusí nic, aby si zasloužil lásku, milost atd. Už je božský takový, jaký je, ale... Tato teorie se nedá použít v duchovním životě. To by pak všichni dřepěli na zadku a stagnovali. Proč byly asi v Egyptě a jiných částech světa kdysi vysoké duchovní školy, kam přijímali ty nenadanější žáky, kteří se celé dlouhé roky pilně učili disciplíně, sebeovládání, kontrole myšlenek, emocí atd? Proč se chtěli stát zasvěcenci a proniknout za závoj světského života? Proč to asi dělali, když podle těchto esoteoretiků nic nemusíme, protože už jsme dokonalí? Ne, ne, nenechte se zmást a svést těmito lidmi, kteří špatně pochopili určitou duchovní pravdu. Aby člověk splnil svůj nejvyšší potenciál a stal se bohočlověkem, musí na sobě pracovat! Ale samozřejmě, pokud nechce nikam spěchat, nemusí dělat vůbec nic, protože život ho postupně bude vést takovou cestou, na které ho okolnosti dokopou naučit se tomu či onomu. Pokud ale člověk nechce čekat, až ho život k něčemu donutí, a chce se posouvat duchovně rychleji, musí pro to něco dělat!

V každém z nás je šelma, kterou nemůžeme zabít, protože je naší součástí. Můžeme jí buď zavřít do klece a strčit do sklepa a pak se neustále bát, co se stane, když se dostane ven, anebo si ji můžeme ochočit a přimět ji, aby nás milovala a respektovala. Pak se z ní stane náš věrný přítel a společník, který nás jednou dovede až na prah dokonalosti.

Nebojte se svého ega a nedovolte esoteoretickým blábolům, aby ve vás potlačily zdravý rozum a přirozený instinkt!