Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antidepresiva - léčba, která nevyléčí.

27. 7. 2017

averie-woodard-111834.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na světě jsou miliony knížek, ale je jen málo těch, které vám změní život.

Kniha Řeč emocí od Karly McLaren změnila život nejen mně, ale i mnoha lidem, kteří za mnou přišli o pomoc nebo o radu se svými psychickými potížemi. Ještě před pár lety bych nedokázal člověku s depresí poradit nic lepšího, než aby se snažil být veselejší – já vím, rada úplně k ho…

Žijeme v době, kdy každý druhý člověk zobe antidepresiva, protože má nějaký problém, ale potřebuje přeci fungovat! Medicína těmto pilulkám říká „léčba“. Tak proč tahle léčba nikoho nevyléčí? A proč většina psychologů a terapeutů nedokáže opravdu lidem s těmito problémy pomoct? Z toho, co jsem viděl a zažil, mám pocit, že ani většina terapeutů ve skutečnosti nerozumí emocím. Jenže emoce jsou kořenem toho všeho!

Každý psycholog, psychiatr a terapeut, který chce opravdu pomoct vyléčit toho, kdo za ním přišel o radu a podporu, si musí přečíst tuhle knížku. Já jsem díky tomu, co mě naučila, mohl pomoct už mnoha lidem, kterým psychologie a psychiatrie prostě pomoct nezvládla. A přitom stačí tak málo. Prosím, dejte tuhle knížku do osnov medicíny!

Tady je krátká ukázka z ní:

Zdravý hněv například představuje důstojného strážce nebo správce hranic psychiky, avšak většina sdělení o hněvu se zaměřuje na nezdravé formy jeho projevu, jakými jsou vztek a zuřivost, nebo na důsledky jeho potlačení, jako je zášť, apatie a deprese. Žal skýtá životodárnou schopnost přizpůsobit se, obnovuje naši energii, přesto jen málo lidí žal vítá. Většina lidí jej sotva unese. Deprese nepředstavuje jednu samostatnou emoci, je to zvláštně důmyslná konstelace více faktorů, která v psychice spouští životně důležitý signál STOP. Zdravý a vhodně nasměrovaný strach představuje naši intuici, bez které bychom byli v neustálém ohrožení. Toto poznání je však v přímém kontrastu s obecně přijatými poučkami o strachu.

Rovněž zřetelně vidím, jak pocity štěstí a radosti mohou být nebezpečné, pokud jsou velebeny a prohlašovány za emoce volby – za jediné emoce, které bychom kdy měli prožívat. Viděla jsem hodně lidí, jejichž životy se hroutily, když si nedovolili procítit ochrannou ruku hněvu, intuici strachu, obnovovací sílu žalu a důmyslnost deprese, jen aby mohli pociťovat radost. Jednoduše řečeno, v průběhu života jsem zjistila, že to, co se o emocích učíme, je nejen nesprávné, ale často přímo životu nebezpečné.

Protože jsem neprošla tím důležitým raným stadiem vývoje, kdy vypínáme empatické schopnosti nemluvňat a podřizujeme je verbálním dovednostem emocionálních úskoků, nemohla jsem si dovolit naslouchat těmto nebezpečným představám. Neustále jsem byla obklopena proudícími emocemi, a proto jsem věděla, že naše přijaté domněnky o emocích byly nesmyslné. Pomocí hněvu jsem se uzavřela před kulturním formováním, kterým v souvislosti s emocemi všichni procházíme. Věděla jsem totiž, že bych v takových podmínkách nepřežila a nedokázala růst. Musela jsem najít svoji vlastní cestu. A bylo mi jasné, že nestačí emoce studovat z historického nebo psychologického hlediska pouze intelektem. Emoce se dotýkají celého těla, a proto je lze zkoumat jedině celostně – srdcem, myslí, tělem a duší. Uvědomovala jsem si, že pokud chci přežít jako člověk s vysokou empatií v neempatické společnosti, musím se stát géniem – ne v matematice nebo fyzice ani v čemkoliv jiném, co běžně spojujeme s genialitou, ale emocionálním géniem.

Kniha, kterou držíte v rukou, je výsledkem mé celoživotní snahy porozumět emocím do hloubky a tyto poznatky i prakticky použít. Informace a techniky v ní obsažené nevycházejí ze žádné konkrétní kultury nebo z nějakého učení, pocházejí přímo z říše samotných emocí. Samozřejmě jsem studovala všechno možné, co se mi dostalo do rukou, dělala jsem však ještě něco ne úplně běžného: místo abych se emoce snažila vtěsnat do svého jazyka, pozorně jsem jim naslouchala a vedla s nimi empatický rozhovor.

Takový rozhovor není nic obtížného, je jen nezvyklý. Pomocí empatických dovedností dokážeme vnímat svět jako živou bytost naplněnou moudrostí a smyslem. Emoce umožňují naslouchat smyslu ukrytému za slovy, porozumět živým věcem a přírodě a emočně se napojit na svět kolem sebe. Poslech instrumentální hudby a vnímání příběhu, který vypráví – to je empatický rozhovor. Všichni ho umíme vést. Já si jen vybírám neobyčejné partnery – emoce jako takové.

Dialog s emocemi není proces, v němž pocity pojmenujete a opatříte je názvy jako ulice, nebo s nimi zacházíte jako se symptomy nějaké nemoci. Tento rozhovor vám umožní hluboce se vnořit do všech svých emocí a pochopit je v jejich nejhlubší a primární rovině. Rovněž vám pomůže zbavit se obecně přijaté neschopnosti mít pocity a zároveň umožní nahlížet na své emoce novým a smysluplným způsobem. Stručně řečeno, pokud dokážete empaticky komunikovat se svými emocemi a rozpoznáte v nich konkrétní a úžasné posly, kterými jsou, budete mít k dispozici všechnu energii a všechny informace potřebné k vytváření smysluplného a vědomého života.

I když nás všechny učili emoce škatulkovat a empatii popírat a ignorovat, pocity nikdy nemizí a jsou pro nás vždy přístupné. Zjistila jsem, že se stačí jen trochu soustředit – a každý může získat přístup k vlastním empatickým dovednostem a úžasným informacím uvnitř každé emoce.

***

(Autorka Karla McLaren bude mít v roce 2018 do ČR a SK přednášku. Pokud chcete dostat informaci o tom, až bude známo místo a čas akce, napište mi e-mail na info@janmendel.com a jako předmět uveďte „Karla“. Až budu mít více informací, pošlu vám je.)

rec-emoci.jpg

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vlastní chemie

(Mrazík, 21. 12. 2017 14:55)

S Leou souhlasím, ale bez psychoterapie jsou samotné léky k ničemu.
Člověk si může tvořit svou chemii, způsobem jakým přemýšlí.
V depresi to je začarovaný kruh, je to onemocnění.
Pokud si člověk sám neuvědomí, jak to všechno v té naší laboratoři s lidskou chemií funguje, samotné léky nemusí zabrat.
Člověk v depresi nedokáže myslet pozitivně a tak se vlastní pozitivní chemie nevytvoří.

deprese

(Lea Rochlitz, 19. 8. 2017 22:30)

Jsem farmaceutka,ale snažím se být otevřena různým názorům.S většinou textu souhlasím v případě exogenních,reakčních depresí,vyvolaných nějakým podnětem.Jsou však i deprese endogenní,bez zevní příčiny,když v mozgu chybí serotonin,tam je potřeba ho doplnit tak jako diabetikovi doplňujeme inzulin.Otázkou je forma,množství,doba působení...V určitých rodinách j to dědičné.Netvrdím,že bez duchovní příčiny...

Re: deprese

(katka, 5. 12. 2017 22:11)

deprese neni nikdy bez priciny. ze neni pricina prvoplanova nebo jasne viditelna, neznamena, ze tam neni. ten serotonin tam nechybi jen tak sam od sebe ;)

terapeuti a emoce

(katka, 5. 12. 2017 22:04)

z me zkusenosti teda psychoterapeuti o emocich vedi v duchu ukazky z te knizky a v terapii to take pouzivaji. /pro jistotu zduraznuji, ze mluvim o psychoterapeutech, nikoli o "jen" psycholozich nebo psychiatrech.