Jan Menděl

Dobro a zlo jsou relativní pojmy, proto je pro lidi tak těžké se v nich vyznat a objektivně je posoudit. Intelektuálové rádi zabředávají do mnohahodinových filozofických polemik o tom, kde končí dobro a začíná zlo, co je ještě přijatelné a co už ne atd. Všechny tyto dalekosáhlé diskuze nejsou ničím jiným než velkou ztrátou času.

Lepší než o dobru mluvit je dobro konat. A jediným a nejpřesnějším ukazatelem toho, co je dobré a co ne, je naše vlastní svědomí, naše nejhlubší přesvědčení a naše intuice. Člověk musí znát sám sebe, nalézt pravdu, která nejvíce rezonuje s jeho nitrem, za tou si pak stát a podle té konat. Jeho pravda se bude samozřejmě s časem vyvíjet a měnit, ale důležité je, aby vždy jednal v souladu s ní, a nikdy proti ní. Pak budou jeho skutky dobré, i kdyby je celý svět označoval za špatné.

Lidé se nejvíce dopouští té chyby, že žijí a konají proti svému přesvědčení. To je ten jediný hřích, který člověk na sobě může spáchat – jít sám proti sobě!

Nejvíce zla je vždy napácháno tehdy, když se celé zástupy řídí tím, co bylo někde řečeno nebo napsáno, a pozvedají tak něčí písmo nad svůj vlastní rozum, cit a přesvědčení.

Duchovní člověk s dobrým srdcem ví, že je-li věrný sám sobě a svému přesvědčení, jedná vždy v souladu s Boží vůlí. Je však jisté, že u tohoto životního postoje je zapotřebí mnoho odvahy a síly, protože davy průměrných a slabých lidí budou vždycky s jistou dávkou nevole zpochybňovat konání těch, kteří si dovolili jít svou vlastní cestou a zůstat věrni svému přesvědčení. Navíc jedná-li člověk v upřímném souladu se svým nitrem, dělá často věci, které se druhým nelíbí. Poraněná ega pak nechodí daleko pro zlá nařknutí a nelítostné soudy a člověk věrný svému nitru na ně musí být připravený.

Není nic smutnějšího než slabý dobrák, který vždy radši vyhoví druhým, než aby byl označen za špatného. Dobrota takového člověka je k ničemu, protože jeho slabost napáchá víc škody než užitku, druhým ve skutečnosti nepomůže, ani kdyby jim stokrát vyhověl, a sobě samému jenom ublíží.

Dobrý člověk musí být za všech okolností věrný sám sobě, silný a neoblomný a ochotný být i „zlý“, bude-li to situace vyžadovat. Musí být připravený na to, že se svými skutky vždy někomu znelíbí, a nesmí o sobě pochybovat ve chvíli, kdy ho ti, kterým nevyhověl, začnou označovat za zlého a bezcitného. Dobro musí být pevné a neoblomné, jinak se změní ve slabost, a slabost nemá sílu konat opravdové dobro. Jestliže člověk koná v naprostém souladu se svým nejniternějším přesvědčím, pak ostatním vždy pomáhá, i když to zvenčí může vypadat přesně naopak.

Mám-li například kamaráda alkoholika, který opakovaně svým pitím natropí nepořádek, a já ho stále znovu ve jménu dobrosrdečnosti zachraňuji a hasím jeho průšvihy, konám tím skutečně dobro? Nebo jenom nemám dostatek odvahy udělat to, co vnitřně vím, že je správné, protože se bojím, že budu za špatného? Skutečná dobrota není dělat to, co se zdát být dobré, ale to, čemu věřím, že je správné. Pokud budu konat v souladu se svým přesvědčením, pomůžu mu jednou, možná dvakrát, ale když uvidím, že to k ničemu není, odmítnu mu pomoct, protože si uvědomím, že svou pomocí ho pouze udržuji v tomto mizerném stavu. Určitě mě pak odsoudí a odepíše a bude se chvíli utápět v tom, že i jeho přátelé ho opustili, pravděpodobně pak spadne ještě níž a ještě bolestněji, možná se zcela zničí. Ale jednou se přece jen dotkne vlastního dna a třeba až v tu chvíli dojde k tomu, že se musí změnit, odpíchne se ode dna a vydá se vlastními silami zpět vzhůru. A jednou mi možná poděkuje za to, že jsem mu nejvíc pomohl tím, že jsem mu přestal „pomáhat“. 

Bůh nás nikdy nesoudí. To my jsme soudci sebe samých. Každý člověk je odpovědný pouze sám za sebe a za své skutky. Když si to uvědomíme, zažijeme skutečný pocit svobody a lehkosti, a soudy druhých se roztříští o naše pevné přesvědčení jako skleněné kuličky o skálu. Avšak ten, kdo se hrozí ortelů druhých, bude navždy vězněm strachu a falešné morálky, které nás nutí žít tak, abychom se zavděčili většině.

Je lepší zůstat věrný sám sobě a znelíbit se celému světu, než se všem zavděčit, a zradit sebe sama. Navíc člověk, který všem vždy vyhoví, si nikdy nemůže vážit sám sebe, a ostatní si ho váží o to míň. Zatímco člověk, který je upřímný sám k sobě a ke druhým i za cenu toho, že někoho zraní a zklame, si bude vždy vážit sám sebe a postupně si získá lásku a respekt všech, i těch, které zklamal, neboť všichni instinktivně věříme těm, kteří si věří, máme rádi ty, kteří se mají rádi, a vážíme si těch, kteří si sami sebe váží.

Uvedená kapitola je z mé knihy Cesta ven ze šíleného světa. Koupit ji lze v každém knihkupectví nebo zde.