Jan Menděl

Kolik z nás se v posledních letech dívalo na to, co se děje různě po světě, a u toho si říkalo „takhle to přece nemůže pokračovat, vždyť je to šílenství“? A kolik z nás si tajně přálo, aby se stalo něco, co by naši zběsilou cestu ke zničení planety a nás samých zastavilo? Myslím, že nás bylo hodně. A zdá se, že modlitby byly vyslyšeny. Naše globálně chorá společnost dokázala vytvořit globální chorobu, která právě zastavuje a zpomaluje celý svět. Nikdo neví, co se bude dít, jak dlouho to bude trvat a jaké změny to přinese, a přesto velká část z nás věří, že se to celé děje z nějakého důvodu, aby to v konečném důsledku přineslo něco pozitivního.

Nemyslím si, že bychom se jako lidi byli někdy zastavili. Byli jsme jako stádo, ve kterém mnozí proaktivně běželi kamsi kupředu, a všichni zbylí běželi jenom proto, aby je dav kolem nezašlapal. A snad proto přišla tahle vyšší (boží) intervence, aby nás zastavila před zřícením se do propasti. To, co ještě před pár týdny bylo nemyslitelné, teď najednou jde ze dne na den. Nelítají letadla, zastavil se provoz, lidé tráví čas spolu a doma jako snad nikdy před tím. Příroda má první malou šanci se nadechnout trochu volněji a my se můžeme konečně bez výčitek zastavit a začít přemýšlet nad tím, co dál. Když člověk medituje, každý den si sedne, zavře oči, odstřihne se od okolního světa a ponoří se do sebe, aby mohl přemítat nad tím, co ho trápí, co ho těší, po čem touží a kam spěje. Jenže na meditaci si stále většina lidí nenajde čas, a tak si teď čas našel je. Karanténa nás všechny násilím zastavuje, odstřihává od okolního světa a možná nabádá právě k meditaci, která není nic jiného než rozjímání nad hlubšími životními tématy. Tato pandemie, byť vypadá zlověstně, nám připomíná důležité duchovní pravdy, na které naše současná civilizace tak strašně zapomíná:

1. Nic není jisté

Jsme zvyklí na tolik věcí v životě a považujeme je za samozřejmost. Tyto věci nám dávají komfort a netušené možnosti, které však využíváme hlavně k tomu, abychom se bavili, rozptýlili a nějak vyplnili čas. Žijeme v iluzi svých jistot a obětujeme velkou část svého života k tomu, abychom si tyto jistoty vybudovali a pak je až do stáří udržovali. Přitom nikdy nic jako jistota na tomhle světě neexistovalo. Je tak zbytečné plýtvat svoji energii vytvářením „jistot“. To jediné, co je jisté, je to, že jsme nesmrtelné duše, které přicházejí na tento svět jako do školy, aby se naučily něco o sobě, tedy o duši, jejím původu a smyslu. Při smrti odcházíme ze školy zpět domů, do nebe, na onen svět, abychom se po prázdninách zase vrátili do dalšího ročníku, tedy znovu narodili. Naše nesmrtelnost a božský původ jsou naše jediná jistota. Všechno ostatní je dočasné, pomíjivé a může zaniknout během mrknutí oka, a to nehledě na to, jak dlouho to tu bylo. Když se s tím smíříme a začneme prozkoumávat tu opravdovou jistotu, která tkví v našem duchu, teprve začneme opravdu žít.

2. My potřebujeme přírodu, ne ona nás

V posledních dnech jsem se raději než na zprávy díval na nádherný dokument Naše planeta z roku 2019 (odkaz zde). Když člověk vidí tu krásu a dokonalost přírody a zároveň slyší, kolik věcí jsme už jako lidstvo zničili a stále ničíme, chce se mu žasnout i plakat zároveň. Máme tolik zdrojů, tolik znalostí a takové možnosti, a přesto mají stále kvantita, zisk a politika absolutní slovo, a to na úkor životního prostředí, lidskosti a mnohokrát i zdravého rozumu. Za poslední desetiletí jsme přírodě tak hrozně ublížili a ona se teď ozývá. Myslím, že je důležité pochopit, že se nemstí, pouze ozývá, aby nás zastavila a přinutila k zamyšlení. Je to stejné jako s nemocí. Když jde člověk sám proti sobě a svojí přirozenosti, jeho tělo onemocní. Není to však tak, že by se tělo člověku mstilo. Pouze už nemá jinou možnost, jak na sebe upozornit, než právě skrze nemoc. A stejné je to i se společností. Když jde společnost (civilizace) sama proti sobě, její tělo (planeta) ji zastaví a donutí přehodnocovat.

3. To důležité není fyzickému oku viditelné

Příliš jsme zabředli do materialismu a povrchnosti. Soudíme se podle vzhledu, oblečení, barvy pleti atd., přičemž to ryzí a skutečné je duchovní a není vidět. Možná snad i proto na naše okaté a povrchní hodnoty zaútočilo teď něco neviditelného, abychom si tuto pravdu mohli uvědomit. „Léčíme“ duchovní (psychické) choroby chemií, hledáme duševní štěstí v hmotných věcech a lásku nahrazujeme sexem. Žijeme, jako bychom MY byli tělo, přičemž se skrze tělo jenom projevujeme, abychom ho zase jednou odložili a vrátili se tam, odkud skutečně jsme. Milujeme věci a využíváme lidi, místo abychom věci jenom využívali a lidi milovali. Láska taky není vidět, a přesto je tou nejreálnější věcí pod sluncem a dokáže uzdravit nás i druhé, viditelné i neviditelné.

4. Jsme tu jenom na chvíli

Žijeme a chováme se tak, jako bychom byli nesmrtelní a po nás přišla potopa. Žijeme pro zítřek, a přitom nám nedochází, že zítřek tu pro nás být nemusí. A zatímco tohle všechno děláme, uniká nám mezi prsty ta nedocenitelná přítomnost, která je prodchnutá vším, co potřebujeme k tomu, abychom mohli být šťastní, a hlavně abychom se rozvíjeli, poznávali, posouvali. Každý den přináší lekce, které nás učí něčemu důležitému, aby naše existence mohla být kvalitnější a naplněnější, ale my je ignorujeme, přebíjíme a místo toho se snažíme něčím zabavit. Ztratili jsme opravdovost, a kvůli tomu neprožíváme, ale jenom přežíváme. Cítíme, že je něco blbě, a místo toho, abychom zjistili, co to je, a hledali to dobré, vynakládáme veškerou energii na to, abychom zapomněli, že je nám vlastně někde uvnitř nedobře, že nám něco podstatného schází a nic vnějšího tuto prázdnotu nemůže zaplnit.

5. Milujeme dary, ale zapomněli jsme na jejich dárce

Materialistický způsob života, „racionální“ myšlení, (často oprávněná) averze vůči náboženstvím a pohrdání vším „nevědeckým“ nás připomnělo k tomu, že svět zavrhnul existenci Boha (ať už mu/tomu říkáme jakkoliv) a začal se tvářit, že na všechno stačí sám. A přesto v těch nejtemnějších a nejzoufalejších chvílích všichni padáme na kolena, spínáme ruce a voláme o pomoc k nebi. I ten největší ateista a materialista v hodině svojí smrti zjihne a začíná tušit, že se přibližuje k tomu, jehož pomoc, lásku a hlavně existenci celý život tak tvrdošíjně a pyšně popíral.

Všechno, co v životě máme, je dar, a sice dar od Boha. Ať je to příroda, zdraví, rodina, přátelé, děti, štěstí atd. Žádáme si těchto darů a chceme jich víc a víc, a přesto se tak málo zamýšlíme nad tím, kdo nám je skutečně dává. Ten, kdo vymyslel a stvořit vesmír v celé jeho kráse a dokonalosti, jež svým malým a ubohým racionálním rozumem nemůžeme nikdy opravdu pojmout, ten Onen tu stále je a čeká na to, až se konečně zamyslíme i nad ním, vzdáme mu své díky a začneme k němu hledat cestu, zatoužíme poznat tohoto tajemného a mystického pána kosmu, který je naším nejvěrnějším spojencem, nejláskyplnějším otcem, nejněžnější matkou a nejlepším přítelem.

A právě v této době, kdy na nás útočí neviditelný nepřítel, kdy se základy naší společnosti začínají otřásat, kdy se samozřejmosti stávají minulostí, a nejistota prostoupila budoucnost, kdy nemáme kam utéct, abychom se schovali, a kdy nám všechny naše znalosti, postavení a majetky nejsou k ničemu, právě v této době máme šanci zastavit se, zklidnit, zavřít oči a hlasem svojí duše promluvit: „Bože, promiň mi, že jsem na tebe zapomněl. Vezmi mě za ruku, utěš mě, ochraň mě od všeho zlého a ukaž mi, kudy mám jít. Už nechci žít bez tebe a tvojí lásky.“

***

foto: Georg Eiermannhttps://unsplash.com/photos/Z4u4o-DhEzw