Jan Menděl

Chci se s vámi podělit o svůj osobní příběh, který mi dodnes přijde téměř neuvěřitelný, a presto je zcela pravdivý.

Před několika lety jsem prošel krátkým emočně náročným obdobím, které se týkalo náhlého a nečekaného rozpadu dlouholetého vztahu. Netrvalo ani pár dní a já začal mít strašné bolesti v hrudníku. Protože mám za sebou v minulosti velmi děsivou zdravotní příhodu hraničící se smrtí, měl jsem strach, že se jedná o něco podobně vážného a okamžitě navštívil pohotovost. Absolvoval jsem vyšetření na interně a následně několik vyšetření na plicním (k vyloučení plicní embólie, kterou jsem několik let před tím už jednou prodělal). Všude mi bylo řečeno, že jsem v pořádku, ale já měl tak strašné bolesti na hrudníku, že jsem nemohl ani chodit a téměř ani dýchat. Bylo mi doporučeno brát analgetika. Ty jsem poctivě bral, lépe řečeno, jedl jako lentilky, protože to bylo opravdu jediné, co mi na chvíli vždy ulevilo od bolesti. Po několika dnech strašné paralýzy jsem se zmátořil a začal fungovat, ale bolesti se stále vracely. Intenzivní ibalginová léčba vždy zabrala jen na chvíli (pár dní), pak ale stačilo udělat jeden špatný pohyb (v mém případě většinou během spánku) a nesnesitelná bolest byla zpátky a znovu velmi pomalu odeznívala. Poslední kapkou bylo, když jsem cvičil ráno jógu v naději, že to mým ztuhlým svalům udělá dobře. Všechno probíhalo jako vždy, až do chvíle, kdy jsem prováděl poslední zakončovací cvičení – stoj na hlavě. V druhé půlce, naprosto bez ohlášení, jsem ucítil znovu tu šílenou bolest z mého pohledu natahujících se svalů. Jen tak tak jsem „slezl“ dolů a doplazil se pro své spásné ibalginy s trpkým vědomím, že mě čeká zase několik dní nehybnosti a bolestí. Byl jsem zoufalý a nevěděl, co mám dělat. Poslední věc, která mi zbývala vyzkoušet, bylo navštívit fyzioterapeuta.

Přes vedení šťastné náhody jsem se ještě ten den dostal do rukou úžasné paní, která když viděla moje záda, spráskla rukama. Její diagnóza zněla – 6 vyhozených žeber. Při následné masáži a narovnávání jsem bolestí skoro vypustil duši. Druhý den jsem byl, jak kdyby přese mě přeběhlo stádo koní, měl jsem černé modřiny po celých zádech, ale i přes nepříjemnou bolest jsem cítil, že se poprvé něco hnulo a bolesti začaly v průběhu dalších hodin pomalu ustupovat. Začal jsem tedy k mé zachránkyni chodit pravidelně, zpočátku jednou týdně, postupně stále méně, ale pořád tak nějak pravidelně. Vždycky to bolelo, záda byla pokaždé zatuhlá, ale masáž a narovnání pomohlo a já se pak několik týdnů cítil dobře. Jenže stejně dřív nebo později jsem začal cítit, že záda zase zatuhávají, a pak stačilo udělat nějaký divný pohyb (opět většinou v posteli ve spaní) a palčivá bolest se přihlásila ke slovu. Ale už jsem nezoufal, věděl jsem, za kým jít pro pomoc. Postupně jsem se prostě smířil s tím, že hold jednou na čas musím zajít na napravení a promasírování. Konec konců takhle to má přece většina lidí. Chodí na masáže, aby povolily svaly, které nám při dnešním nezdravém způsobu života tuhnou všem prostě nějak automaticky. Zkrátka choroba moderní doby.

Celou dobu jsem věděl, že to tuhnutí svalů a následné problémy jsou psychosomatické, jenže vědět a opravdu si uvědomovat jsou dvě odlišné věci. Navíc společnost je jasně nastavená tak, že bolesti zad k nám prostě patří, protože pořád sedíme u počítače, hrbíme se atd, a tak jsem to jednoduše jako všichni poslušně přijal a smířil se s touhle myšlenkou. Tedy až do doby, kdy jsem natrefil na jednu knížku… V rámci své tehdejší práce jsem vyhledával knižní tituly, které u nás ještě nevyšly, ale stály by za vydání. Jednou jsem takhle při brouzdání amazonem natrefil na knihu Healing Back Pain – The Mind-Body Connection od lékaře John E. Sarno. Co mě na ní okamžitě zaujalo, byl velmi vysoký rating a počet hodnocení. Začal jsem tedy pročítat jednotlivé recenze a byl jsem dost v šoku z toho, kolik lidí tvrdilo, že po přečtení knihy jim ustaly všelijaké bolesti zad, nohou, rukou atd. Přišlo mi to neuvěřitelné, ale kniha vyšla už v roce 1991 a recenze byly z různých časových úseků, a přesto na ni většina lidí pěla ódy a děkovala jejímu autorovi. Okamžitě jsem si knížku pořídil v angličtině a začal číst. Styl psaní a celkový náhled doktora Sarna mi byl velmi sympatický a zároveň tak přesvědčivý. John E. Sarno byl profesorem rehabilitační medicíny na New York University School of Medicine a celý život se věnoval svému oboru (zemřel v 93 letech!). Jeho knihy vyvolávaly v lékařských kruzích velkou kontroverzi, nicméně se jich prodalo přes milion kusů. Zatímco v mládí léčil své pacienty klasickým způsobem a většinu z nich posílal na operace či rehabilitace, postupem let a nárůstem zkušeností si začal všímat příliš nápadné souvislosti mezi potížemi svých pacientů a jejich psychickým rozpoložením. Podle dostupných zdrojů měl autor knihy ohromné procento uzdravení svých pacientů, ale tady přichází ten velký háček. Během své mnohaleté praxe přestal pacienty trpící různými chronickými bolesti posílat na operace a rehabilitace, ale předepisoval jim psychoterapie a semináře na pochopení hlubokého vztahu mezi psychikou a tělem. Tvrdil, že nejčastější příčinou většiny potíží jeho pacientů jsou strach, úzkosti a hněv. Když pacient pochopil tuto souvislost (samozřejmě poté, co byl nejdřív odborně fyzicky vyšetřen), jeho potíže mu buď zcela odezněly nebo se zredukovaly na minimum.

Znělo mi to sice neuvěřitelně, ale dávalo to dokonalý smysl. V knize je všechno detailně popsáno nejdříve z lékařského (čistě fyziologického hlediska) a následně z toho psychologického. Když jsem knížku dočetl, měl jsem pocit, že mi došla spousta věcí. Ale hlavně jsem se přestal bát udělat ten či onen pohyb, abych si zase nehnul se zády nebo si nenatáhnul nějaký sval. Přestal jsem úzkostlivě řešit, jestli se hrbím u počítače nebo ne, jestli můžu zvednout něco těžkého atd. I když to bude znít až trapně reklamně a nevěrohodně, můžu s největší upřímností říct, že od chvíle, kdy jsem knížku dočetl, se mi už nikdy bolesti zad nevrátily a ani jednou jsem od té doby (rok a půl) nenavštívil svou úžasnou a skvělou fyzioterapeutku, přestože v době, kdy jsem knihu přečetl, jsem k ní chodil už 2 roky pravidelně a pokaždé jsem tam šel proto, že mě záda zase začala bolet a já cítil zatuhlé svaly, bolesti mi vystřelovaly do ramene a někdy mi i brněly prsty na ruce.

Udělal jsem po přečtení knihy něco zásadního? Nic. Jenom jsem to všechno pochopil tak nějak hlouběji, a to celé stačilo k tomu, že se moje záda zcela srovnala a nevím o nich, přestože dál trávím hodiny denně u počítače a vedu nezdravě sedavý moderní život. Nikdy nepřestanu cítit hluboký vděk ke své fyzioterapeutce, která mě tehdy vysekala z nejhoršího a pomáhala mi vždycky, když se záda ozvala. V žádném případě nezpochybňuju neuvěřitelně pozitivní vliv dnešní fyzioterapie, která pomáhá nesčetně lidem v jejich potížích. Co jsem ale pochopil je to, že můžete cvičit jógu, správně sedět, pravidelně se nechat masírovat, sportovat, zdravě jíst a já nevím co ještě, ale dokud nenajdete příčinu na té duševní úrovni a nevyřešíte ji, nic z toho vás dlouhodobě skutečně nevyléčí, jen bude zmírňovat dopad vaší psychiky na fyzické úrovni. Dneska už chápu, proč doktor Sarno začal posílat své pacienty místo na fyzioterapii na psychoterapii a alespoň podle své zkušenosti mu musím dát plně za pravdu.

Celou dobu od přečtení knížky jsem se těšil, až bude v češtině a slovenštině a já jí budu moc doporučit všem, které trápí bolesti zad (a jiné chronické bolesti – knížka není zdaleka jenom o zádech, i když záda jsou jejím ústředním tématem). Když mi něco v životě pomůže, mám vždycky chuť říct o tom co nejvíc lidem a podělit se. A tahle knížka mi prostě vyléčila záda a já doufám, že je vyléčí i vám. Je zbytečně polemizovat, argumentovat a debatovat o tom, jestli je to možné nebo ne, jestli je to blbost nebo realita. To nejlepší je to vyzkoušet na sobě, tj. si ji přečíst, pochopit jí a pak podle ní žít a vnímat svoje tělo. Kéž vám všem pomůže tak jako mě a statisícům lidí po celém světě.

V češtině se jmenuje UZDRAVENÍ OD BOLESTI ZAD a najdete ji v každém knihkupectví. Slovensky je to LIEČBA BOLESTI CHRBTA a je taky všude k dostání.