Jan Menděl

Rád bych se s vámi podělil o jeden svůj osobní příběh ze života. Je to už pár let zpátky, co jsem s kamarádem slavil nějakou dobrou zprávu (už nevím, co to bylo) a v restauraci, ve které jsme byli, se s námi náhodou dala do hovoru jedna sympatická slečna. Nepamatuji se, o čem jsme tehdy mluvili, ale během toho rozhovoru zavtipkoval můj kamarád, aby si na mě slečna dala pozor, že bych jí mohl uspat. Věnoval jsem se tenkrát velmi aktivně hypnóze a můj kamarád měl v sobě už asi 3 skleničky šampaňského a byl nenuceně vtipný. Jeho poznámku vzala ale slečna velice vážně a zeptala se mě, jestli by se mi mohla svěřit s něčím důvěrným a vyslechnout si můj názor.

Vyprávěla mi, že má malou šestiletou dceru, která se v noci půčárává. Byla s ní u různých lékařů i psychologů, ale nikdo nedokázal najít příčinu, ani problém vyřešit. Tahle malá nepříjemnost dělala všem ale velké potíže, protože se opakovala skoro každou noc. Malou dívenku problém trápil asi nejvíc, neuměla ho sama vyřešit, dospělí si taky nevěděli rady a navíc jí to komplikovalo život v tom, že třeba nemohla jet na školu v přírodě nebo jakýkoliv školní výlet, při kterém by bylo potřeba někde přespat.

Její maminka se mě tehdy zeptala, jestli si myslím, že by jí pomohla hypnóza, a pokud ano, jestli je možné zhypnotizovat dítě. Musím přiznat, že jsem do té doby neměl s hypnózou na dětech vůbec žádné zkušenosti, ale pamatoval jsem si kapitolu z jedné knížky, kterou jsem někdy před tím přečetl, ve které se psalo, že dětská hypnóza se provádí formou vedené imaginativní hry. A protože jsem byl mladý, odvážný a nebojácný, slíbil jsem, že to zkusím.

O pár dnů později jsem matku s dcerou navštívil u nich doma. Vymyslím si teď pro ně dvě jména, aby se mi to lépe popisovalo. Jejich skutečná jména nechci zveřejňovat kvůli jejich soukromí i proto, že jsou naprosto nepodstatná. Řekněme tedy, že maminka byla Rachel a dcerka Maggie. Napřed jsem se s malou Maggie seznámil a pak jsme všichni tři šli do jejího pokojíku, kde už se Maggie chystala ke spánku. Přišel jsem úmyslně k večeru, abychom mohli „pokus“ provést před spaním. Ještě před tím jsem se zeptal Rachel, na jaký večerníček se Maggie nejraději dívá. Byl to večerníček o skřítkovi Racochejlovi.

Když si Maggie lehla do postele, sedli jsme si k ní s Rachel a já jsem jí začal vysvětlovat, že každý člověk má v sobě malého skřítka Racochejla, který má takový velký zvonek a když vidí, že se chce člověku v noci na záchod, začne na něj zvonit, aby ho probudil. Jenže tenhle skřítek je občas hrozně zapomnětlivý a tak v noci nezazvoní. Proto je potřeba, aby mu člověk vždycky před spaním několikrát připomněl, co má udělat. A tak jsme vymysleli větu: „Skřítku Racochejle, až se mi v noci bude chtít čůrat, tak mě prosím probuď.“ Vysvětlil jsem Maggie, že pokud to řekne před spaním alespoň dvacetkrát (ale ještě lépe třicetkrát), tak se nemůže stát, že by to Racochejl zapomněl a ona může jít klidně spát, protože on jí určitě v noci vzbudí, pokud bude potřeba. Potom jsme všichni dohromady třicetkrát nahlas odříkali tuhle větu a malá Maggie šla spát. Apeloval jsem na Rachel, aby opravdu nepolevovala a večer co večer poctivě s malou tuhle větu opakovala. Byla už zoufalá z toho, jak žádná jiná metoda nezabrala, a tak jsem viděl v jejích očích upřímné odhodlání to zkusit a vytrvat.

Od toho večera uběhl asi rok, během kterého se Rachel vůbec neozvala. První dny a týdny jsem na malou Maggie často myslel a byl jsem zvědavý, jestli to zabírá nebo ne, ale když budu upřímný, bál jsem se Rachel zavolat a zeptat se. Jak čas plynul, postupně jsem na to úplně zapomněl. Ale pak jednou, rok nato, jsem na ulici potkal babičku malé Maggie. Zeptal jsem se, jak se malé daří a jestli došlo k nějaké změně. Pověděla mi, že Maggie se od toho večera počůrala už jenom dvakrát a z toho jednou, když měla vysoké horečky. Slovy se moc nedá popsat pocit, který jsem v tu chvíli cítil. Měl jsem takovou radost!

Nikdy na tuhle malou zkušenost nezapomenu. Naučila mě, že člověk se nesmí bát zkusit pomoct, i když vůbec netuší, jestli to dovede. Lidská mysl je neuvěřitelná a dětská mysl snad ještě víc. Občas skutečně stačí trošku hravosti, víry a dobré vůle a jeden velký problém náhle zmizí, jakoby nikdy neexistoval. Kéž by všechny problémy chtěly odejít takhle snadno a rychle!

_________________________________________

S radostí vám oznamuji, že v únoru 2016 vyjde moje první kniha. Pokud chcete být informováni o jejím vydání a novinkách s tím spojenými, pošlete mi prosím e-mail na adresu info@janmendel.com a do předmětu napište slovo <kniha>.