Jan Menděl

Myslím, že už není sporu o tom, že jako lidstvo se nacházíme na prahu nové éry. Je toho plný internet, facebook i další možné prostředky, které se nám díky Bohu v dnešní moderní době nabízejí k dispozici. Vstupujeme do období (nebo alespoň tomu také chci věřit), ve kterém započíná znovuobjevení a znovuprobuzení našich duší. Máme jedinečnou příležitost přehodnotit své názory a představy o životě a posunout se rychleji než kdy jindy k tomu, k čemu stejně nevyhnutelně spějeme. A sice k probuzení z temného snu, ve kterém jsme se poslední staletí plácali a který v poslední době zesílil a vygradoval tak, jako je noc vždy před úsvitem nejtemnější. Jenže tohle probuzení je pouhý začátek a dál musí následovat tvrdá práce, kterou žádné kosmické brány neurychlí a kterou, ať se nám to líbí nebo ne, musíme projít každý sám, jako jednotlivec.

V této nové době duchovního obrození se nám ale naskýtá spoustu lákadel a falešných ukazatelů cesty. Mnozí věří a přimnívají ostatní věřit tomu, že duchovní vývoj jednotlivce je otázka napojení se na jakýsi vyšší duchovní kanál, který udělá většinu práce za nás. Na poli duchovna se nám naskýtá nepřeberné množství směrů, názorů, autorů a učitelů. Po přečtení mnoha knih, shlídnutí mnoha dokumentů a absolvování mnoha přednášek máme pocit, že už toho víme hodně a aniž bychom si toho všimli, často se chováme podle starých vzorů na novém poli. Hádáme se, čí pravda je správnější, kdo je duchovnější a který směr je lepší nebo horší. Oháníme se vědomostmi, které sice máme načtené, ale velmi zřídka prožité. Někteří v euforii svého probuzení podlehnou klamné fantazii svých „duchovních“ schopností, zavrhnou rozum a stanou se obětí domnění, že dostávají informace „shora“, přestanou být sebekritičtí a pod nálepkou spirituality dávají ještě větší průchod svým nevyzrálým duším, přičemž často napáchají víc škody než užitku. Ve chvíli, kdy nabydeme pocitu, že víme, jak duchovní svět funguje nebo dokonce vypadá, začneme znovu se starým modelem a chrlíme znalecké soudy o tom, co je a není možné, jak co opravdu je a jak to teda fakt není. V této vlně obnažených znalostí a vědomostí také velice často dostáváme klamný pocit, že můžeme vyřešit všechny problémy duchovní cestou během několika dnů, hodin nebo dokonce minut. Každý druhý má kurz reiky, všichni léčí, někteří ovšem léčí lépe, protože pracují s energiemi z vyšších sfér a pak jsou tu také tací, kteří se napojují ještě na vyšší energie. Ti pak sebejistě vysvětlují, že jejich technika jim dovoluje získat přístup k něčemu lepšímu a efektivnějšímu a zavrhují systémy, které byly populární před tím, než oni objevili ten nejnovější a nejlepší. O často alarmující komerčnosti v této sféře snad radši ani nemluvit.

Zastavme se na chvíli a zamysleme se nad tím, co skutečně víme?! Jsme opravdu tak duchovně probuzení a gramotní, jak si myslíme? A nebo nás jenom šálí ego? I když má většina z nás dobré úmysly a nikomu nechce vědomě škodit, neznamená to, že opravdu VÍME. Dobrá vůle je nezanedbatelná cnost, ale pokud opravdu chceme být prospěšní lidstvu v jeho duchovní evoluci, musíme nejdřív znatelně zažít tuto evoluci na sobě! Kdo pomůže těžce zraněnému víc? Obyčejný laik s dobrou vůlí nebo zkušený lékař? A tím nechci vůbec naznačovat, že člověk nemá pomáhat, dokud není dokonalý. Ale že bychom se měli zaměřovat v prvé řadě na svůj osobní duchovní růst a věnovat mu maximum času a energie a život nám sám do cesty pošle lidi, kteří zrovna prožívají stádium, kterým jsme my už úspěšně prošli.

Nesmíme se ale na této cestě vzdávat svého rozumu a logického úsudku. Rozum není náš nepřítel, je to náš nástroj. Bez rozumu není duchovní vývoj myslitelný! Ano, jakmile se dostaneme k cíly a uvědomíme v sobě na 100 % ono božské, rozum ztratí svou důležitost, ale do té doby nám v temnotě pomáhá najít cestu jako měsíc v noci. A stejně jako se měsíc stane zbytečným ve chvíli, kdy vyjde slunce, stane se i náš rozum přebytečný v moment, kdy nebudeme nic jiného než božští. Ale k tomu máme ještě pořád velký kus cesty! Je zbytečné se hádat a polemizovat o tom, co je pravda a není pravda. Poctivou a tvrdou prací na sobě samých se jednou všichni dopracujeme k tomu, že se otevře naše čelní čakra, to božské třetí oko. Pak uvidíme s jistotou a jasností, jak se věcí mají. Do té doby ale nevíme s jitotou o duchovním světě nic!!! A proto je lepší zatím nikomu nic nevnucovat ani nevyvracet, protože sami nevíme, jen si myslíme. A myslet znamená…

Věříte, že v řekách a mořích existuje nesčetně vodních bytostí? Rusalek a vodníků? A že mají hierarchie stejně jako my ve fyzickém světě? A že v zemi zase žijí gnómové nebo skřítci, kteří se starají o rostliny, stromy a všechno, co země vydává? Že způsobují zemětřesení a vytváří uhlí nebo ropu? Věříte, že v sopkách žijí ohnivé bytosti, kterým se říká salamandři, kteří ovládají vše, co je spojené s ohněm a stejně jako ve všech ostatních živelných a jiných říších mají své krále a královny? A že při bouřce vzduchem kmitají vzdušné silfy a způsobují na astrální úrovni všechno to, co my na fyzické úrovni vnímáme jako přírodní zákony? Věříte tomu nebo nevěříte? Možná hodně z vás tomu nevěří. Ale jsem si jistý, že velká část těch, co tomu nevěří, věří třeba na anděly! No jistě, andělé přece jsou, to už se ví! Ale skřítci? No promiň, ale to fakt ne… Kolik z vás by takhle reagovalo? A přitom je to tak směšné. Uznáme jednu věc, ale popřeme druhou, protože jsme o ní třeba ještě neslyšeli. Pořád jenom operujeme s rozumem podpíraným nebo nepodpíraným vírou, ale chybí nám jasnovidnost, abychom to skutečně mohli posoudit! Myslíte si, že všechny ty pohádky o hastrmanech, bludičkách a skřítcích vznikly tak, že si je jednou někdo z nudy vymyslel a pak se náhodou udržely vyprávět tisíce let až do dnešní doby na všech kontinentech a ve všech kulturách? Ne! Lidstvo už kdysi na vysoké spirituální úrovni bylo. Lidé byli od malička jasnovidní a vnímali duchovní svět tak jednoduše jako vnímáme my ten fyzický. A to, co viděli, slyšeli a vnímali, také malovali, tesali a psali o tom! Jenže dnešní intelektuální arogance to všechno zavrhuje jako projevy primitivních národů! Primitivních!? Jak absurdní! Ty prastaré kultury a civilizace zažívaly zlatou éru, léto tohoto kosmického cyklu. Jestli je pravda, co se říká o májském kalendáři, tak se právě blížíme konci zimy, konci toho nejtemnějšího období, kdy se lidstvo vzdálilo své podstatě (duchu) až do nejzazší krajnosti. Ale teď se to snad přehnoupne a pomalu začne nastávat jaro.

Ať už ale kolektivní osud naší civilizace vypadá jakkoliv, náš individuální duchovní vývoj je v našich rukou a jeho tempo si určujeme sami. Můžeme strávit další desítky životů pomalého vývoje tak, jak se bude duchovně probouzet společnost – a ta se bude i přes všechny optimistické předpovědi probouzet hodně dlouho a hodně pomalu, a nebo si zvolíme strmější cestu a začneme se přibližovat k Pravdě znatelně rychlejším tempem. K tomu ale nestačí číst hezké knížky, jednou za týden si zameditovat a jíst zdravě. Nestačí k tomu ani prohlubování znalostí či setkávání se s mistry a učiteli. Naše práce na náš čeká uvnitř nás samotných. První kroky této cesty jsou dokonalé poznání a ovládání sebe sama, což už samo může být práce na celý jeden život. Nepotřebujeme tisíce knih (i když opravdu dobrá kniha může hodně pomoct určit směr) ani stovky učitelů. Musíme strašně chtít, být ochotni tvrdě na sobě pracovat a mít pevnou víru v to, že vše, co potřebujeme, nám bude ve správný čas odhaleno. Musíme být pokorní a uvědomovat si, jsme pořád jenom slepí na cestě k vidění, a proto musíme jít kupředu opatrně se zdravým úsudkem a rozumem, stejně jako bychom šli v noci tmavým lesem. Ten, kdo jde sebejistě a rychle jako by viděl, ale nevidí, bude bolestně narážet. Ten, kdo si plně uvědomí svou slepotu, půjde pokorně a opatrně dál a čím bude dál, tím víc světla mu posvítí na cestu, až se nakonec jednou z temného lesa dostane ven a pak vyjde slunce a všechno bude vypadat úplně jinak.

Každý velký učitel vždy kladl velký důraz na to, aby se žák řídil pouze a jen sám sebou. A proto řiďte se svými pocity, svým rozumem a svým božstvím ve vás. Dělejte vždy jen to, co souzní s vaším vnitřním přesvědčením. Nehledejte pravdu venku, hledejte ji v sobě. Znalosti jsou k ničemu, jenom zkušenost a osobní prožitek mají váhu. Myslete, věřte, zkuste a pak věďte. Co jednoho vyléčí, druhého může zabít. Co jednomu pomůže, druhého může zničit. Žijte duchovní život uvnitř a ne navenek, neboť osvícení přijde ze vnitř a ne z venku.  

Budiž světlo!