Jan Menděl

Stejně jako máme každý svého obvodního lékaře a zubaře, bychom v této době už všichni potřebovali i svého ter apeuta. Dnes je totiž více než kdykoliv jindy třeba pečovat nejen o své tělo, ale i o svou psychiku. Dávno pryč jsou časy, kdy se lidé domnívali, že jen blázni chodí na terapie. V tomto světě plném stresu, přemíry informací a neustálých změn je již nutností i pravidelná očista hlavy. Navíc nejsme na tomhle světě jenom proto, abychom si to tu odkroutili a šli. Narodili jsme se, abychom se vyvíjeli, rostli a pracovali na sobě.

Během psychoterapie se mnozí poprvé v životě podívají opravdu do svého nitra a začnou se v něm orientovat. Přitom často zjistí, jak moc nevědomě většina z nás žije a reaguje na to, co se nám děje. Nosíme si v sobě tolik strachů, programů a potlačených emocí, a ty všechny nás ovlivňují mnohem silnějším způsobem, než jsme si ochotni přiznat. Jestliže jsme ale už unavení z toho, že pouze přežíváme a točíme se neustále v těch stejných bludných kruzích, a rozhodneme se žít lépe a vědoměji, terapie, potažmo meditace, je právě tím nejlepší můstkem od přežívání k prožívání. Úspěšnou terapií odkryjeme programy, podle kterých fungujeme, a vlastní prací v meditaci začneme tyto nezdravé programy vědomě deaktivovat a nahrazovat jinými, zdravými. Jak terapie, tak meditace zvědomují to, co v nás působí z hlubin, ukotvují nás v sobě samých a učí nás, kým opravdu jsme nebo chceme být a jak se takovými můžeme stát.

To má ale téměř vždy za následek něco, čeho se bohužel příliš mnoho lidí obává, a sice změnu. Ve chvíli, kdy si udělám v sobě pořádek a začnu být sám sebou, změní se mé myšlení, chování i vyzařování, což zákonitě vyvolá i vlny v mém okolí. Lidé, kteří byli zvyklí na mou starou verzi, mohou mít s tou novou problém. Vztahy, jež během starého programu zdánlivě skvěle fungovaly, se mohou rychle rozpadnout. Můžou se objevit konflikty a mezilidské mocenské boje a s tím může souviset mnoho dalších změn, protože jakmile jednou změníme způsob, jakým se chováme sami k sobě a k druhým, spustí se řetězová reakce, která už nelze zastavit, pokud nejsme ochotní dál setrvávat ve starých a nefunkčních vzorcích.

Člověk, který se rozvíjí a pracuje na sobě, začne opouštět svoje strachy. Už se nebojí tolik nejistot, nepodléhá hodnocení druhých, dovoluje si chybovat, přijímá svou nedokonalost a spřátelí se svým stínem, tedy s těmi vlastnostmi, které se obecně považují za temné a které se dříve snažil vší silou skrývat či potlačovat. Teprve tehdy začne objevovat, kolik síly v sobě má a nabyde odvahu, o které dříve ani nesnil. Jeho osobní hranice se změní a zpevní a někteří na ně začnou narážet. Lidé, kteří do jeho života už nepatří, se pak urazí a odejdou. Tím se uvolní prostor pro nové přátele, partnery a známé, kteří budou právě přitahováni touto novou, zdravější verzí jeho osobnosti.

V průběhu tohoto vědomého seberozvoje začnu konečně chápat, proč sám sobě ubližuju svými destruktivními návyky a závislostmi, prokouknu tyto skryté, avšak mocné síly a postavím se jim na odpor. Naučím se říkat NE nejen druhým, ale i svým vlastním nezdravým myšlenkám a pocitům, a díky tomu začnu získávat stále větší vnitřní svobodu. Dojde mi, že já jsem tím, kdo sám sebe zavřel do vězení strachů a omezení, a že celou dobu jsem měl klíč od jeho dveří v kapse svých vlastních kalhot, jenže jsem ho hledal všude možně, jen ne u sebe.

Terapie je tu k tomu, že když nejste schopni objevit skryté příčiny a hluboké programy, které vás ničí, máte po ruce průvodce, který zná spletité cesty vnitřního světa a pomůže vám najít tu vaši. Jenže to je pouze první část celého procesu. Samotnou práci na sobě musíte udělat vy. Stejně jako vás průvodce nevynese v náručí na vrchol hory, pouze doprovodí, tak je vám terapeut věrným společníkem na vaší cestě k vnitřní svobodě, ale odšlapat ji za vás nemůže. Během tohoto ozdravného procesu je tedy na vás, abyste s informacemi, které jste společně okryli, dokázali pracovat. A na to je nejvhodnějším nástrojem meditace. V ní můžete hlouběji prozkoumávat to, co jste poodkryli v terapii, a změnit svoje myšlenky, postoje a pocity pomocí různých technik. (Více v článku Všichni umíme meditovat)

Během tohoto procesu uvědomování také začnete spatřovat jasné spojitosti mezi svými zdravotními problémy a jejich psychickými příčinami. Pochopíte, že spoustu věcí dokážete v hlavě sice umlčet, ale emoce, které nebyly hlavou přijaty, klesnou do těla a tam se dříve či později projeví – ne snad aby vás trestaly, nýbrž aby vás upozornily na něco důležitého. Ne vždy však potlačované emoce způsobí hned zdravotní potíže na organické úrovni. Často zůstanou „viset“ někde mezi, např. v případě panických ataků, které jsou dnes bohužel stále častějším jevem v západní společnosti. Panická úzkost, která má děsivé, byť život neohrožující tělesné projevy, vzniká u lidí, kteří mají tendenci vytěsňovat svá trápení, ať už to činí vědomě či nevědomě. Také často „zapomínají“ celé životní úseky, a to ne snad proto, že by jim tak špatně sloužila paměť, ale protože je pro ně bezpečnější si nepamatovat. To všechno lze během terapie relativně rychle odkrýt a následně meditací zpracovat a uzdravit. Jedině, když odhalíte a zpracujete všechny tyto programy, máte šanci zjistit, kým jste a co v životě chcete. Často totiž lidé přijdou na to, že to, za čím se celý život hnali a čemu obětovali tolik času a úsilí, není opravdu jejich přání, ale např. přání jejich rodičů. Je-li člověk příliš zanesený, cítí se ztraceně, neví, kým je a co chce, a tak se mu šťastný a naplněný život jeví jako něco zcela nedosažitelného.

U této dlouhodobé, avšak velmi záslužné práce na sobě samých je třeba mít velkou trpělivost. Programy, které nás nejvíce ovlivňují, jsme vytvářeli a udržovali někdy i celý život, a tak je jasné, že chvíli potrvá, než se nám podaří vytvořit takové vzorce myšlení a chování, které získají převahu nad těmi starými a destruktivními. Je to podobné jako např. u studia cizích jazyků. Pokud jsem se naučil v nějakém jazyce špatnou výslovnost a zvykl si na ni, bude chvíli trvat a bude mě stát určité úsilí, než svou hlavu přeučím na výslovnost správnou. Taky je dobré mít stále na mysli, že náš mozek je zcela nestranný a uvěří pokaždé tomu, čím ho živíme, nehledě na vnější „realitu“. Vnější svět je vždy odrazem toho vnitřního a nikdy ne naopak. Jestliže tedy chceme změnit svůj život, musíme začít měnit to, jak myslíme, jak vnímáme sami sebe a druhé a jak jsme zvyklí žít.

Pravidelnost, systematičnost a neustálé zvědomování dokáží postupně uzdravit každého člověka. Pokud chceme být spokojení a vyrovnaní, je jisté, že do toho budeme muset investovat, a to především čas, úsilí a také peníze, stejně jako to děláme při údržbě těla. Psychika je naštěstí velmi flexibilní a nepolevíme-li, výsledky se vždycky dříve či později objeví. Je to stejné jako s postavou. Když jsem důsledný a vytrvalý, hlídám si, co jím, a chodím pravidelně cvičit, můžu změnit své tělo takovým způsobem, že je ze mě nakonec úplně jiný člověk. A úplně jiného člověka ze sebe můžu udělat i prací na psychické úrovni. Ale stejně jako bychom nečekali, že nás jedna návštěva posilovny nebo jeden salát k obědu zbaví obezity nebo vyrýsuje svaly, nemůžeme čekat zázraky, kdy si jednou za měsíc půjdeme někam popovídat nebo si na dovolené u moře na chvíli zameditujeme. Na druhou stranu se musíme za každou cenu vyvarovat přílišné sebekritiky. Jsme jenom lidi a mnohokrát se nám daří měnit sami sebe tempem dva kroky vpřed a jeden krok zpátky. Pokud se na sebe naštveme pokaždé, když nesplníme to, co jsme si předsevzali, je veliká šance, že se tak vyfrustrujeme, že to raději vzdáme, abychom se této nepříjemné frustraci ze selhání vyhnuli. Když se vám něco nepovede, neshazujte se. A pokud něco zvládnete, pochvalte se. Zkuste být na sebe alespoň tak hodní a tolerantní, jak to děláte u druhých lidí. Klíčem k úspěchu jsou jako ve všech činnostech malé a pravidelné kroky – takové, které nás tolik nebolí a zároveň si u nich nezlomíme nohu jako v případě, kdy se najednou snažíme přeskočit deset schodů.

Také se nezapomínejte soustředit na věci, které jsou na vás a ve vašem životě dobré, a na to, co všechno se vám kdy povedlo. Většina z nás tíhne k tomu, že se zaměřujeme pouze na to špatné, a to dobré bereme za samozřejmost. To často pramení z toho, jak to fungovalo u nás doma. V mnoha rodinách byla jednička v žákovské samozřejmostí, ke které nebylo třeba se ani vyjadřovat, zatímco každá pětka se řešila i několik dní a měla dalekosáhlý dozvuk. Když přemýšlíte nad tím, jak a proč sami sebe trestáte nebo čím se trápíte, zkuste se vždy podívat do minulosti, jestli se tak k vám nechovali vaši rodiče. Může se to sice zdát jako stokrát omílané klišé, ale bohužel stále platí, že většinu svých programů si neseme z dětství. To neznamená, že máme všechno svalit na výchovu, ale že je na čase si uvědomit, že teď už jsme velcí a samostatní a máme dostatek sil a rozumu k tomu, abychom začali přemýšlet, jednat a žít po svém! Ovšem nejdřív musíme zjistit, co to „po svém“ vlastně je, co opravdu chceme my a co je jenom nános cizích vlivů. V historii každé rodiny se přelévají více či méně temné a destruktivní programy z generace na generaci, dokud se v takové rodině neobjeví někdo, kdo tyto programy jednou provždy zastaví a uzdraví.

Jestliže chceme vychovat generace zdravých a šťastných lidí, musíme tedy začít u sebe. Musíme se naučit postarat se v první řadě o sebe, abychom byli vnitřně klidní a vyrovnaní, protože jedině pak dokážeme být opravdu přínosem pro svoje nejbližší a potažmo celou společnost. Je třeba překonat falešné obavy z toho, že když se postaráme nejdříve o sebe, budeme sobečtí. V tolika rodinách už bylo nesčetně „nesobeckých“ členů, kteří se celoživotně obětovali pro „blaho“ svých dětí, partnerů, rodičů, a jediné, čeho dosáhli, byly nekonečná hořkost, zdrcující pocity nevděku a promarněné příležitosti, které nakonec napáchaly mnohem víc škod a bolesti než zdravé sobectví. Nikdy nezapomínejme na to, lidé vždy více litují toho, co neudělali, než toho, co udělali. Teď je čas žít, být sám sebou a rozvíjet se. Nikdy není pozdě. Lidé ve 40 někdy říkají, že kdyby jim bylo 20, tak by se do toho pustili, ale teď už je pozdě. A někde o kus dál žije někdo, komu je třeba teď 60 a říká si „Kdybych já začal už v těch 40…“ Všechno je relativní. Nevymlouvejte se na čas, na věk, ani na okolnosti. Stále se dá něco změnit. Ne vždy všechno, ale vždycky něco ano. A každou pozitivní změnou přichází pocit uspokojení, který nevyváží ani všechno bohatství světa, protože vždycky platilo a pořád platí, že nejsladší vítězství je vítězství člověka sám nad sebou. Fňukání a obviňování druhých za svojí mizérii ještě nikdy nikomu nic nepřineslo a nikoho nikam neposunulo.

Terapie a meditace můžou mít na váš život neuvěřitelně pozitivní dopad. A když se tyhle dvě věci zkombinují, tak dokonce dvojnásobný. Nevzdávejte se a pracujte na sobě, jakkoliv dovedete, ať už svépomocí nebo asistovaně. Vyplatí se to!

David Toegel a Jan Menděl
www.clovecenezlobse.eu