Jdi na obsah Jdi na menu
 


UPRDELISMUS – Zenové umění v českém podání aneb Jak jsem se stal uprdelistou.

27. 8. 2019

w-a-t-a-r-i-53pcmh51_xm-unsplash.jpgJsem uprdelista a jsem na to pyšný. Na první pohled se může zdát, že být uprdelistou je snadné a nezodpovědné, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti se jedná o určitý druh umění, ke kterému vede dlouhá a křivolaká cesta. A i když to tak nevypadá, jedná se o jednu z nejdůležitějších dovedností, které se člověk musí na své duchovní cestě naučit.

Vždycky jsem četl v duchovních knížkách o důležitosti zůstat nad věcí, mít od lidí i věcí zdravý odstup a nenechat se strhávat vnějšími událostmi, tedy zůstat v klidu za všech okolností. Dlouhé roky mi to přišlo jako něco teoretického, neuchopitelného a přinejmenším velmi těžko praktikovatelného. Už jsem dávno dělal jógu, meditoval, snažil se duchovně rozvíjet a růst, a přesto, když jsem se dostal do situace, která mi byla nepříjemná a kterou jsem nedokázal změnit, první (a často i poslední) reakce na danou situace byla taková, že jsem se z toho snažil utéct, protože jsem si nedokázal představit, jak bych v něčem takovém mohl dlouhodobě existovat. A přiznejme si to, někdy nás opravdu život dotlačí někam, kde nechceme být, ale odkud z nějakého důvodu není snadné, možné a někdy ani žádoucí odejít. A tak se trápíme, kroutíme, lamentujeme, snažíme se změnit nezměnitelné, až nakonec vyčerpaní rezignujeme, na chvíli odpadneme a po chvíli se začneme trápit nanovo.

Já jsem se v takových situacích ocitl mnohokrát a pokaždé jsem z nich nějak utekl, ovšem jenom proto, abych přistál v jiné situaci, která byla častokrát ještě horší než ta předešlá. Rozčiloval jsem se a spílal Bohu, proč je takový hajzlík a proč mi tohle dělá. Až se jednoho dne Bůh rozhodl, že už se na to nemůže dívat a že mi to vysvětlí na příkladu.

Měl jsem práci, která byla v pohodě. Nebavila mě, ale ani mě nestresovala, měl jsem skvělého šéfa a super kolegy a nic mi tam nechybělo. Zároveň mě však ani nic nenutilo, abych se posunul, něco změnil, zkrátka jsem byl v krásné komfortní zóně a bylo mi tam fajn. Věci se ale v jednu chvíli začaly nepříjemně hýbat, vedení mě chtělo přesunout do jiného týmu, kam jsem nechtěl, a přes všechny mé protesty jsem nakonec pochopil, že tady nic nezmůžu. A tak jsem se rozhodl, že bude lepší, když se poohlédnu po jiné práci. Přišlo mi, že vyjde na stejno jít do úplně nového týmu nebo do úplně jiné práce. Ráno jsem si hezky otevřel inzeráty, a poslal životopis na první job, který mě zaujal (a který se tvářil identický tomu mému současnému, jen v jiné firmě). Asi do hodiny jsem dostal telefonát a nabídku prvního pohovoru, po něm hned následovalo pozvání na druhý pohovor a než jsem se stačil pořádně vzpamatovat, byl jsem přijatý. Radoval jsem se, jak to všechno skvěle frčí a lehkost a rychlost celého průběhu mě ujišťovala v tom, že tohle je to správné a že to mám posvěcené ze shora. To jsem taky měl, jenže jsem ještě netušil, jak těžká lekce mě čeká.

V nové práci jsem během pár dní pochopil, že to celé bude jeden velký průser. Ocitl jsem se v prostředí, které bylo oproti bývalému zaměstnání chladné, nepřátelské a soutěživé. Navíc práce, která se zpočátku tvářila přesně jako ta, kterou jsem už několik let dělal, se ukázala jako mnohonásobně náročnější, komplexnější a zodpovědnější. Najednou jsem cítil neuvěřitelný vnitřní tlak a pod tímhle tlakem jsem se začal hroutit. A moje první reakce? Klasická! Z tohodle musím okamžitě ven! A tak jsem kontaktoval předchozí práci a zkoušel zjistit, jestli se můžu vrátit. – Nemohl. Tak jsem projížděl po večerech znovu inzeráty a hledal nějakou jednodušší, snadnější alternativu, ale najednou jako by všechno šlo proti mně. Nic jsem nemohl najít, všechny dobré inzeráty zmizely. A tak jsem sáhnul po těch, které se mi nelíbily, ale kde to vypadalo, že ta práce bude snadná a já nebudu mít tenhle šílený stres. Když už jsem ale nějakou takovou nabídku našel, opět všechno selhalo a já byl stále tam, odkud jsem se chtěl zuby nehty vyškrábat. Nakonec moje tělo vnitřní tlak nevydrželo a já na měsíc odpadnul. Nejdřív agresivní chřipka, ta přešla v dusivé kašle a začátek astmatu a vygradovala ošklivou hnisavou angínou. Neměl jsem sílu cokoliv řešit, ale byl jsem strašně rád, že jsem doma, v bezpečí a na chvíli si můžu odpočinout od práce, na níž pouhé pomyšlení ve mně rozjíždělo šílené úzkosti. Nicméně odpočinek pomohl a já se do práce vrátil rozhodnutý, že to zkusím a zvládnu.

Opět jsem nějakou chvíli tlak dával, ale moje vnitřní semknutí, strnulost a pocit uvěznění začal rychle růst a zanedlouho mě znovu udolal. Vztekal jsem se a brečel a pořád prosil Boha o pomoc, o vysvobození, o zázrak, který by mě odsud dostal někam, kde bych mohl volně dýchat a fungovat. Nutno říct, že celou tu dobu jsem ráno cvičil jógu a dělal meditace (medituju už mnoho let), ale jel jsem si určité meditační techniky a tvářil se, že můj duchovní život se odehrává doma, zatímco tam venku vedu světský život, ve kterém mi nic duchovního nepomůže, neboť jeho prostředí bylo pustě materialistické a racionální.

Až už jsem to jednoho dne opravdu nevydržel, zasedl ráno do meditace a začal vnitřně hystericky křičet na Boha.

„Proč mi tohle doprdele děláš?! Co jsem udělal tak hroznýho, že mě takhle trestáš?! Já v tý práci umřu. Tolik jsem tě prosil, abys mi pomohl, abys mě odtamtud zachránil a tys pro mě neudělal vůbec nic. O co hůř, tys mě do tý práce poslal. Nenávidím tě!!! Jak jsi tohle mohl dopustit? Myslel jsem si, že stojíš při mně a pomáháš mi, a teď se na mě v klidu díváš, jak tu skomírám, stresuju se a nic neděláš!“

Vyčerpal jsem se a seděl jsem se slzami v očích na židli v meditaci. Nastalo ve mně vnitřní ticho. Bylo rezignované, unavené, odevzdané. A najednou přišla odpověď:

„Tak se nestresuj.“

„Cože?!!!!!!!“ Myslel jsem, že vyskočím z židle a vzteky všechno rozsekám.

„Takže já jdu za tebou o pomoc a ty mi poradíš takovouhle píčovinu? Abych se nestresoval?! To je teda skvělá rada. Fakt díky!“

Hluboký klid, který jsem cítil z vnitřního hlasu, na mě působil jako někdo, kdo se usmívá nad rozjíveným děckem, které se vzteká úplně zbytečně.

„A proč se stresuješ?“ zeptal se znovu vyzenovaný hlas.

„Proč???!!! No protože když se nebudu stresovat, tak mě vyhoděj!!!!!!!!!!!!“

„No a?“ zeptal se pobaveně hlas.

A najednou mi to došlo v plné intenzitě. Bylo to jako blesk z čistého nebe, který prosvítí temnou mysl zatíženou nesmyslnými představami o tom, co by bylo, kdyby…

Seděl jsem tam jako opařený a chvíli jsem mu nedokázal nic odpovědět. S obrovskou rychlostí ve mně sílilo děsivé uvědomění: „Stresuješ se dobrovolně a stresuješ se sám. Když se nechceš stresovat, tak se prostě nestresuj a uvidíš, co se stane.“

Jako by mě v tu chvíli něco napumpovalo silou a odvahou. Byl jsem pořád naštvaný, jeho rada mi přišla stále do velké míry absurdní, ale už jsem věděl, že dál takhle nemůžu, a že je třeba zaujmout jiný přístup. A tak jsem sobě i jemu řekl:

„Dobře. Když jsi tak chytrej, tak já tě poslechnu a uvidíš, jak rychle z té práce poletím!“

Dokončil jsem meditaci a šel do práce odhodlaný dokázat Bohu, že jeho rada je mi k ničemu, ale zároveň trucovitě přesvědčený, že to na just udělám tak, jak mi radí, ať pochopí, že to je blbost.

Přemýšlel jsem, jak se k tomu postavit tak, abych se nestresoval. Zkoušel jsem různé afirmace typu „jsem nad věcí, nic mě nestresuje, jsem klidný a vyrovnaný“, ale žádná ve mně v té situaci nerezonovala natolik, aby mě uvedla do klidu, který bych si nenalhával. Až mě něco v ten den v práci vystresovalo, já se přistihl, jak se začínám zatínat a vracet do stavu, ve kterém jsem byl několik předchozích měsíců – stažený a úzkostlivý, když v tom jsem se najednou zastavil, vzpomněl si na jeho radu z rána a tak nějak podrážděně jsem si v duchu řekl „víš co, mě je to úplně u prdele!“ A najednou to křuplo. Tahle krásná česká věta ve mně přetočila emoce tak, že jsem během pár krátkých vteřin přešel z úzkosti a strachu do hravé lehkosti nad věcí. A přitom se ve mně znovu probudila ta dětská trucovitost, která jako by křičela „však já ti ukážu, že tohle nemůže fungovat!“

Jenže fungovalo.

Den ode dne mi bylo líp a líp a líp. Ano, musel jsem se neustále hlídat a při každém náznaku vnitřního stahování a obávání si znovu a znovu opakovat svoji záchrannou mantru „mám to u prdele, mám to u prdele, je mi to jedno, ať mě klidně vyhodí“. Výsledky na těle i na duši na sebe nenechaly dlouho čekat. Začal jsem být veselejší, uvolněnější a šťastnější. Přestal jsem úplně brát svoji práci vážně, ale naprosto, i když jsem dál dělal, co jsem uměl, jen s tím ohromným rozdílem, že mi to vnitřně bylo opravdu, ale opravdu jedno. A věci se začaly zlepšovat. Jakmile jsem se já cítil lépe, začalo se měnit všechno kolem mě – kolegové, styl práce, atmosféra, prostě všechno. Bylo to až neuvěřitelné. Tak neuvěřitelné, že jsem si často říkal, kdy přijde ta facka, kdy si mě zavolají, že jsem udělal nějakou šílenou chybu a vyhodí mě. Ale nikdo si mě nezavolal. A když mě asi po půl roce opravdu zavolali, bylo to proto, aby mi sdělili, že mi zvyšují plat, a to docela o dost!

Je důležité ještě říct, že v mém uprdelismu mi hodně pomáhal i hněv. Vždy, když jsem se přistihl, že upadám do svého starého vzorce strachu a sevření, vnitřně jsem se naštval a trochu vyburcoval do nastavení typu „Já se přeci nebudu stresovat kvůli takové kravině!!! Víš co, mě je to úplně u prdele!“ Právě ten hněv mi dodával sílu a odvahu se skutečně vnitřně odstřihnout od toho, kolem čeho se všichni tvářili, jak je to důležité, a přitom každý vnitřně věděl, že není. Jsem od přírody přemýšlivý, empatický a vlastně úzkostný člověk a vím, že právě lidem jako mě je zatěžko se od věcí vnitřně odstřihnout, aby jim na nich nezáleželo, protože jsme příliš zodpovědní. Ale díky tomu vzteku, který jsem v sobě živil, se mi to podařilo a já si uvědomil, že jediné, za co jsem opravdu zodpovědný, je jenom to, jak se cítím, a že pokud budu mít pocit, že jsem zodpovědný za dalších 1000 věcí, budu do smrti nešťastný, utrápený a sevřený. Jsem si jistý, že bez toho ohnivého hněvu by se mi to ale nepodařilo a já bych se znovu a znovu propadal do svých úzkostí a strachů, které by mě držely v té černé díře, ve které jsem tak dlouho byl.

Když mi v práci po tom prvním půlroce od mého „vážného“ rozhovoru přidali poprvé plat, seděl jsem v meditaci, a přestože jsem měl zavřené oči, měl jsem je sklopené. Seděl jsem tam před Bohem a cítil se jako debílek.

„Měl jsi pravdu. Nemusel jsem se stresovat. Stresoval jsem se zbytečně a sám. Odpusť mi.“

Jako odpověď jsem ucítil jenom jeho úsměv. Úsměv chápavého a milujícího rodiče, který se nikdy nezlobí a nesoudí. A ten neviditelný, a přesto tak citelný úsměv jako by říkal „Nevadí. Důležité je, že jsi to pochopil.“

Tahle zkušenost mi zásadně změnila život. Opravdu na vlastní kůži jsem si uvědomil, že se skutečně vždycky stresujeme jenom my sami, ať už máme tisíce výmluv na to, proč nemůžeme být v klidu a proč se nemůžeme uvolnit. A taky to, že v meditaci se nemají dělat jenom suché a mechanické techniky, které člověk stále dokola opakuje jenom proto, že je vyčetl v nějaké knížce. Že meditace je prostor, kde musíme přemýšlet a přemítat o všem, co se nám děje, a obzvlášť o tom, co nás trápí.

Všichni v sobě máme obrovskou moudrost, jenom ji neslyšíme, protože ji nenasloucháme, protože většinou jenom dokola křičíme a vztekáme se a lamentujeme místo toho, abychom se utišili a zeptali se jí „Hej, jsem v prdeli – poraď mi, co mám dělat!“ A pak se ale nenechali zmást, když odpovědi, které přijdou, se mohou zdát někdy až absurdně banální a prosté. Protože jak všichni dobře víme, ty nejdůležitější věci jsou vždycky prosté.

Na závěr bych rád ještě řekl na ujasněnou, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu nezodpovědný. Uprdelismus pro mě není o tom, že se na něco úplně vykašlu, i když vím, že tím způsobím něco špatného, že svou chybou někomu ublížím. Ne! Uprdelismus je uvědomění, že celý život je takové jedno velké divadlo, ve kterém většina herců zapomněla na to, že to celé jenom hraje, že hrají svoji roli, ale nejsou tou rolí. Člověk vídá dennodenně lidi, kteří se při výkon své práce tváří, jako by zachraňovali planetu, a přitom kdyby jejich funkce ze dne den zanikla, planetě by se nic nestalo, možná by se jí i ulevilo. Je mi naprosto jasné, že žijeme ve společnosti a každá práce má své místo a svoji funkci. Těžkým, náročným a nepříjemným pracím se v životě prostě někdy nevyhneme, ale je jedno, jak významné či bezvýznamné se zdají, vždycky bychom je měli dělat s lehkostí a uprdelistickým odstupem, protože pak je budeme dělat mnohem lépe. A nepřijímám argumenty typu, že takový neurochirurg si tento přístup nemůže dovolit, protože na jeho práci závisí lidský život.  Ne! Naopak. Kdyby šikovný a schopný neurochirurg neměl správnou dávku uprdelismu, byl by tak vynervovaný, vyklepaný a sevřený, že by zabil víc lidí, než když bude uvolněný a nad věcí, protože jenom tehdy se dokáže skutečně kvalitně soustředit a udělat něco pořádně.  

Nebuďme upjatí, sevření a nevymlouvejme se donekonečna na to, že se musíme kvůli něčemu stresovat, protože to něco je důležité. Nemusíme! Buďme šťastnými a spokojenými uprdelisty, kteří žijí zodpovědně, ale v míru. A uvědomme si, že uprdelismus je jenom hezky česky vyjádřené důležité umění, které si musí dříve či později osvojit každý člověk na duchovní cestě (tedy úplně každý člověk), a sice umění žít s lehkostí, nadhledem a odstupem od všeho vnějšího i vnitřního.

Honza

P. S. V té šílené práci jsem nakonec byl 3,5 roku, třikrát mi zvýšili plat a nakonec jsem odešel jenom proto, že jsem dostal mnohem lepší nabídku :-)