Jan Menděl

Za panickými ataky nemusí stát vždy jen skličující a vodní emoce jako strach, úzkost či smutek. I ohnivý a expanzivní hněv dokáže vyvolat děsivé panické záchvaty, přičemž si člověk nemusí být tohoto hněvu vůbec vědomý. Ze zkušenosti můžu říct, že potlačený hněv je u lidí nejčastějším původcem nejrůznějších potíží, a to nejen psychických jako jsou např. právě panické ataky či deprese, ale i agresivní formy rakovin. Z nějakého důvodu jsme totiž jako společnost označili hněv za špatný, nežádoucí a společensky nepřijatelný, a díky tomu dochází globálně k jevu, že lidé v sobě nejsou hněv vůbec ochotni připustit, a tak tuto mocnou sopečnou energii zašlapou hluboko do svého nitra, kde se láva kupí a kupí, až už to dál nejde a začnou erupce. A ty pak stojí za to!

Lence je 20 let. Je to hodná, slušná a temperamentní holka. Lenka chodila s Petrem. Poznali se na střední a chodili spolu čtyři roky. Pro své okolí byli výjimečnou ukázkou ideálního vztahu. Zdálo se, že jejich láska je téměř osudová. Ještě před maturitou si plánovali, jak spolu odjedou na rok do zahraničí a pak se vrátí a vezmou se. Lenka o Petrovi nikdy nepochybovala. Nikdy spolu neměli žádnou velkou hádku, dávali jeden druhému prostor, nežárlili na sebe. Prostě byli sehraní. Bylo už pár dní po maturitě a oba prožívali euforii z ukončení školy a vidinu dlouhých prázdnin, po kterých měly následovat nové vzrušující začátky. Byla zrovna sobota a Lenka měla ráno odjet s kamarádkami na víkend na vodu. Měly vyjet už v 8, ale Bára, která ji měla vyzvednout autem, se večer před tím opila, a tak se odjezd posunul o skoro 3 hodiny. Petr měl zůstat v Praze. Za prvé chtěl odpočívat a za druhé ta voda byla stejně babská akce, kam nebyl pozvaný a vůbec mu to nevadilo. Kolem 11 přijela Bára za Lenkou a znovu se omlouvala za zpoždění. Zajedou prý ještě rychle do nejbližšího DM koupit opalovací krém a vyrazí. Blízko DM bydlel Petr. Když holky projížděly kolem parku nedaleko obchodu, všimla si Lenka Petra, jak sedí na lavičce s nějakou holkou a líbá se s ní. Byla tak v šoku, že ani nepostřehla, když se jí Bára ptala, jestli půjde s ní do krámu nebo počká v autě. Lenka zůstala v autě a hlavou se jí rojily mraky myšlenek, emoce ji roztrhávaly na kusy. Nikomu nic neřekla. Absolvovala oba dny na vodě, ale měla pocit, že se jí všechno jenom zdá. Bára i zbylé kamarádky si všimly její duchanepřítomnosti, ale když viděly, že o tom nechce mluvit, nechaly ji být.

V pondělí se Lenka sešla s Petrem. Měli spolu jít na oběd. Když se usadili na zahrádce v restauraci, řekla mu, co viděla. Petr jenom sklopil oči, pak oba dlouze mlčeli. Potom se na ní podíval a řekl jí „Už s tebou nechci být. Už tě nemiluju. Promiň.“ Lenka se rozplakala, zvedla se a odešla. Dalších čtrnáct dní byla jako zombie. Jenom spala, málo jedla a pořád brečela. Postupně to řekla doma i kamarádkám. Každý jí utěšoval a radil, ať se kvůli němu netrápí, že to je debil, když se takhle zachoval, ale Lence to nešlo, bylo to silnější než ona. Petr se od chvíle rozchodu už neozval. Jen jednou ji volal, když stál u ní před barákem, aby ji přinesl věci, které u něj měla, a vzal si nějaké svoje. Lence se ze dne na den změnil život a ona nemohla pochopit, co se stalo, ani utišit nekonečnou lítost a smutek, který s ní dennodenně cloumal. Když si ale Petr dal na facebook, že se cítí zamilovaný a k tomu připojil fotku, na které byl se svou novou holkou, bylo toho na ni už příliš.  Na doporučení svojí matky se rozhodla zajít ke kartářce. Ta jí řekla, že Petr pro ni nebyl vhodný, a že je dobře, že odešel a apelovala na ni, aby mu odpustila, jinak se bude nekonečně trápit dál. Lenka, která už byla naprosto vyčerpaná, si ještě toho dne sedla ve svém pokoji, vzala si Petrovu fotku do ruky, několikrát před ní nahlas vyslovila „odpouštím ti a pouštím tě ze svého života“ a pak fotku spálila. Ještě ten den se jí ulevilo. Měla z toho radost a poděkovala mámě za to, že jí k té kartářce poslala. Na druhý den šla ven s kamarády a pořádně se opila. I to jí, až na ranní kocovinu, udělalo dobře a zdálo se, že ten rozchod přeci jen zvládla bez újmy. Zdálo se…

Asi dva týdny byl klid. Lenka si užívala prázdnin a nic neřešila. Už se netrápila a plánovala si novou budoucnost. Všechno bylo fajn. Až do prvního ataku. Aby Lenku rozptýlili, rozhodli se její rodiče vzít ji s sebou na dovolenou na Sicílii. Cesta tam, i pobyt byly skvělé. Všichni si odpočinuli, trochu cestovali a užili si spoustu legrace. V den odletu bylo ale Lence od rána divně. Měla pocit, že má nízký tlak, a hůř se jí dýchalo. Připisovala to všude panujícímu vedru a nevěnovala tomu větší pozornost. Když se letadlo vzneslo do vzduchu, udělalo se jí strašně zle. Přitom letadlem letěla už mnohokrát a nikdy v něm neměla problém. Tentokrát však myslela, že zešílí. Polévalo jí strašné horko, točila se jí hlava, bušilo srdce a pocit, že je zavřená v letadle a nemůže vystoupit, ji doháněl k šílenství. V jednu chvíli se jí začalo chtít z toho všeho na velkou. Když byla zavřená v tom příšerně malém záchůdku, udělalo se jí tak špatně, že myslela, že tam omdlí. Pískalo jí v uších a bylo tak zle, že si myslela, že z něj ani nedokáže vyjít. Nakonec jí vytrhlo klepání. Máma o ni měla strach a přišla ji zkontrolovat. Od letušky získaly prášek na uklidnění a Lenka zbytek letu prospala, totálně vyčerpaná z toho několikaminutového, ale nesmírně intenzivního záchvatu.

Panický atak se zopakoval za dva dny a pak už přicházel téměř denně. Lenka se začala bát chodit z domu ven, aby jí to nepřepadlo na ulici nebo v obchodě. Ztrácela chuť k jídlu a neuvěřitelně se bála, kdy to znovu udeří. Po týdnu odvezli rodiče Lenku na psychiatrii, kde se nechala dobrovolně hospitalizovat. Doma už byla neutěšitelná. Až tam se trochu uklidnila, když věděla, že je v péči lékařů a nemůže se jí nic stát. Tam ale také pochopila, že kromě toho, že jí dávají prášky na uklidnění, na spaní a nasadili dlouhodobou léčbu antidepresivy, s ní nic jiného neudělají. Byla tam týden, který skoro prospala, po všech těch medikacích byla jako mátoha. Na jednu stranu jí bylo dobře, protože ataky úplně ustaly, ale na druhou stranu cítila, že tohle je jenom dočasné, nic to neřeší a začala mít strach ze strachu – tedy z toho, co nastane, až se vrátí domů, a co se bude dít, až prášky vysadí. Věděla, že takhle nechce žít. Věděla, že něco je špatně a že to něco prášek nevyřeší, ale nedokázala přijít na to co. Když za ní byl ještě v nemocnici jeden její kamarád a zeptal se jí, jestli to náhodou nemá spojitost s jejím relativně nedávným rozchodem, věděla, že to tím být nemůže. Vždyť to přeci zpracovala a Petrovi odpustila. Bylo jí to pořád líto a snažila se na to nemyslet, ale neměla z toho přeci takové trauma, aby ji to takhle rozsekalo! Ne, tím to být nemůže. Tahle kapitola je už uzavřená. Tak čím proboha?

Po týdnu se Lenka vrátila domů, ale ještě další tři měsíce byla na nemocenské. Zpočátku chodila ven a zdálo se, že prášky zabírají a ataky odezněly, ale postupně se začaly vracet, i když díky medikaci ne v tak silné míře. Tehdy začala mít znovu strach chodit na ulici, a když jí její psychiatr navrhnul, že je třeba zesílit dávku, pokud se ataky vracejí, rozhodla se, že takhle to dál nejde a že musí najít pomoc. Vyzkoušela několik terapií. Nejprve hledala příčiny v dětství. Tam sice objevila několik zajímavých věcí, ale nic, co by ji zbavilo ataků. Zkusila jít tedy ještě hlouběji a podstoupila regresi do minulých životů. Bylo to zajímavé, ale znovu nic, co by jí pomohlo a vyřešilo její problém. Ze zoufalství šla na kognitivně behaviorální terapii, kterou jí doporučil její lékař, aby se alespoň naučila ataky zvládat tak, že jí úplně nerozloží. Jinými slovy, aby se naučila s ataky žít, a tak trochu zmírnit jejich dopad na její život. Jenže pořád to nebylo ono. Proč se má učit žít s ataky?! Ona chce žít bez nich tak, jak žila před tím. Proč je mám – ptala se každého, ke komu se dostala. Někteří pokrčili rameny, jiní ji tvrdili, že to není podstatné, že důležitější je zaměřit se na to, jak se jich může zbavit a naučit se techniky, kterými je ovládne.

Když už se smířila s tím, že na to asi nikdy nepřijde, a začala si zvykat na svůj nový život, který se jí ani v nejmenším nelíbil, dostala přes jednoho svého kamaráda k člověku, který ji konečně pomohl najít příčinu.

Někdy je až komicky tragické, jak se snažíme hledat příčiny svých problémů a potíží až v dálné minulosti předchozích životů (někdy tam skutečně jsou, ale velmi zřídka se projevují takto akutně), a přitom je řešení celé hádanky tak nasnadě, až se nám to zdá neuvěřitelné. Také je velice smutné, že lidé, kteří ještě před rokem netrpěli žádnými psychickými potížemi, jsou podporováni v tom, aby si na svůj současný stav zvykli a naučili se s ním žít, a to jenom proto, že kolem není nikdo, kdo by měl čas nebo schopnost jim pomoct najít skutečný důvod, jehož uvědoměním by se celý problém ztratil tak rychle, jak se objevil.

Jádro problému u Lenky byl samozřejmě nečekaný rozchod s Petrem. Po tom, co se její život otřásl v základech a všechny její vize o společné budoucnosti se jí rozsypaly před očima, prošla sice Lenka nutnou fází smutku a lítosti, ale po ní měla následovat fáze uzdravujícího hněvu. Ta zdánlivě pravdivá a správná rada kartářky, aby mu odpustila, byl začátek všech problémů, protože odpustit někomu, kdo vám hluboce ublížil, sice můžete, a nakonec i musíte, ale až ve chvíli, kdy si to celé zpracujete a kdy jste na to opravdu připraveni, a ani o minutu dřív! Jak jsem psal na začátku, Lenka je živá, sebevědomá a temperamentní holka, která si jen tak něco nenechá líbit. I když jí Petrova zrada a následný rozchod položily na lopatky, kdyby nechala volný průchod svým emocím a respektovala i ty bolestné a temné, přešel by v jednu chvíli její smutek přes lítost až k hněvu. Když vám totiž někdo strašně ublíží, dříve nebo později se musíte dostat do fáze, kdy se na něj začnete zlobit, kdy ve vás k němu vzplane oprávněný hněv za to, co vám udělal. Je jedno, že ho chápete a že mu rozumíte a že ho máte pořád rádi! Abyste se emočně zacelili a uzdravili, tak se na něj musíte pořádně zdravě nasrat, musíte hořet hněvem a nechat tento hněv hořet tak dlouho, jak bude třeba. Jedině hněv vysuší a zacelí rány na duši. Až tak učiní, pomalu postupně vyhasne. A najednou už neucítíte žádný hněv, ani lítost. Pak člověka, který vám citově ublížil, potkáte na ulici a už to s vámi nic neudělá, NIC! A až TEHDY a pouze TEHDY mu můžete opravdu upřímně odpustit. Nezapomeňte, že jenom upřímné odpuštění je léčivé. Předčasné odpuštění je falešné a pro duši často velmi škodlivé, jako v případě Lenky.

Když mluvím o tom, že je třeba se na někoho zdravě nasrat, nemyslím tím vůbec, že toho člověka musíte konfrontovat se svým hněvem, i když to samozřejmě udělat můžete, pokud to tak cítíte, ani tím nemyslím, že byste na něj svůj hněv měli vylít a nějak mu tím úmyslně ublížit. Jde tu jenom o to, že vy ten hněv musíte přijmout v sobě, sobě dovolit ho cítit a být vnitřně naštvaní. O tom hněvu nikdo nemusí vědět. Lidi mají velmi mylnou představu, že když jsem na někoho naštvaný, znamená to, že abych tento hněv prožil, musím toho člověka seřvat nebo se na něm nějak jinak vybít, ale tak to není. Je ale nadmíru důležité sám sobě přiznat, že jsem na něj naštvaný a dovolit si cítit tento hněv tak dlouho, jak budu potřebovat. Lenka udělala tu chybu, že tím malým rituálem s fotkou a odpuštěním si vlastně, i když nevědomě, hněv zakázala. Nemůžete přeci někomu odpustit a pak se na něj hněvat. A tak místo toho, aby se na Petra naštvala za to, že jí zradil a tak rychle vyměnil za jinou holku, vytěsnila to celé z vědomí s argumentem „ale já jsem mu přeci už odpustila“. Právě díky tomuto argumentu jí ani nikoho kolem ní nenapadlo, že její psychické problémy jsou přeci jen důsledkem toho nečekaného rozchodu.

Když si tohle celé Lenka uvědomila, rozhořela se jako pochodeň. Když byla doma sama, dala si před sebe Petrovu fotku, kterou si vytiskla na A4, a začala mu před tou fotkou nadávat a vykřičela mu všechno, co měla na srdci. Nakonec se rozhodla, že mu ještě napíše dopis, ve kterém mu řekne, jak moc ji zranil a ublížil. Původně si myslela, že až ten dopis napíše, tak ho spálí, ale nakonec, jak byla rozjetá, se rozhodla, že mu ho přeci jen pošle. Tím nadáváním u fotky, sepsáním dlouhého dopisu a upřímnému prožívání vzteku, který se jí zmocnil v okamžiku, kdy si tohle celé uvědomila, a hlavně kdy si ho dovolila cítit, z ní všechno rychle vyšlo. Ataky ustaly okamžitě. Vztek přicházel a odcházel, až pomalu vyhořel a přestal přicházet. Své odpuštění vzala zpátky a rozhodla se, že s ním tentokrát nebude spěchat. I když už je v pořádku a k Petrovi necítí už téměř žádné emoce, říká, že s odpuštěním ještě počká, dokud si nebude úplně jistá. Prášky už žádné nebere a je z ní zpátky ta zdravá sebejistá holka plná života.

Stačil jeden rozchod, špatně zpracované emoce a Lenka mohla skončit jako letitý psychiatrický pacient, který není schopný fungovat jako normální člověk a bez prášků není schopný základních společenských funkcí. Ale pak taky stačilo jedno hluboké uvědomění, správné uchopení emocí a celý problém odešel tak rychle, jako přišel.

Bohužel je příliš mnoho lidí, které právě nějaká taková relativně běžná věc jako je rozchod, úmrtí nebo ztráta práce díky špatnému nastavení a uchopení emocí tak rozložily, že skončili v evidencích psychiatrů a už se z nich nikdy nedostali.

Nikdy se nesmiřte s žádnou diagnózou jako s konečnou nevratnou věcí. Když jste 30 let v pohodě a pak z ničeho nic začnete mít deprese, ataky, úzkosti nebo zdravotní potíže, není to nikdy náhoda. Vždycky se dá dohledat příčina a správné pochopení a uzdravení příčiny dokáže vždy uzdravit i stav, který vyvolala. Jen se člověk nesmí vzdávat a smířit a bohužel častokrát ani nesmí poslouchat a brát vážně ty, na které se obrátil o pomoc. Když se smíříte s tím, že jste nemocní a není vám pomoci, tak vám opravdu pomoci není. Jenom když se nesmíříte, bojujete a nepřestanete hledat řešení, dokud ho nenajdete, můžete se dostat z čehokoliv.

Postava Lenky je fiktivní. Její příběh jsem poskládal z několika skutečných příběhů, jejichž svědkem jsem měl to štěstí být.   

***

Srdečně vás zveme na intenzivní zážitkový terapeutický seminář JAK PŘEKONAT PANICKÉ ATAKY A JAK JIM PŘEDCHÁZET. Více info ZDE.